“Cokoliv vznikne na světě před vaším narozením, je normální a běžné a je jen přirozenou součástí způsobu, jakým svět funguje. Cokoliv bylo vynalezeno mezi vaším patnáctým a pětatřicátým rokem ,j enové, vzrušující a revoluční a může být součástí vašeho úspěchu. Cokoliv vynalezli po vaší pětatřicítce, je proti přirozenému řádu věcí.”
Douglas Adams
Než došlo k publikování tohoto příspěvku, situace u nás se zásadně proměnila. Nicméně kniha, o které se zde píše, spíš nabyla na aktuálnosti.
Přečíst si knihu z ranku vzdělávání, která vyšla před pěti lety, byl nakonec jednoznačně dobrý nápad. Autorem je Tomáš Feřtek (jména vám asi nebude neznámé) a útlá knížka nese název Co je nového ve vzdělávání. Vyšla v roce 2015 a velmi stručně, ale překvapivě komplexně mapuje proměny, problémy a šance vzdělávání v určitém smyslu celosvětově (nebo alespoň ve vztahu k Evropě a Západnímu světu). Samozřejmě, že tento široký kontext má pomoci si do něj lépe zasadit domácí vzdělávání a jeho specifika. Oproti novější knize Boba Kartouse je tato psaná méně osobním tónem, novinářským čtivým jazykem, kdy složité termíny nebo koncepty jsou zmíněné jen tam, kde to bez nich opravdu nejde a to je málokde. Nicméně obě knihy jakoby kráčely vedle sebe, jedna druhou doplňují – a rovnou vám prozradím, jak to dopadne – obě knihy dost přesvědčivě argumentují pro existenci systémového školství. Feřtekova knížka nejspíš díky slabšímu emocionálnímu náboji osloví ty, kteří preferují stručný přehled základních informací.
Kde není poptávka, není nabídka
Kniha hned v úvodu předestírá myšlenku, která se pak prolíná celým textem – že totiž škola není odrazem vývoje lidského poznání, ale odpovídá na společenskou poptávku. Školství charakterizuje jedno zajímavé specifikum – jakkoliv snad nikdo nemá sklon bránit moderním změnám ve zdravotní péči nebo technologiích, změny nebo reformy ve vzdělávání jsou podezřelé a převažuje pocit, že dřív to bylo lepší. Feřtek se ale ptá: Kdy dřív? Ono “dřív” situujeme do doby, kterou známe, do našeho mládí, možná mládí našich rodičů. Ale kolik lidí by skutečně chtělo školství konce 19. století? K zamyšlení je také Feřtekův postřeh, že ono přivolávané “dřív” je ze století, ve kterém lidé prošli dvěma světovými válkami a ve velké části Evropy také dvěma krutými totalitami (které jako voliči umožnili). Kdo z nás se zamýšlí nad tím, jaký podíl na tom měla podoba školního vzdělávání? Promýšlíme dnes souvislosti mezi tím, jak se vzděláváme a mezi podobou naší kultury a společnosti? Proč ne?
Držet hubu a krok
Příběh vzdělávání je skutečně příběhem, takže se neobejde bez toho, jak to bylo na začátku. Povinná školní docházka měla veliký efekt zejména na nárůst gramotnosti v zemích rakouské monarchie (v českých zemích dosahovala skoro 85%, Poláci jen asi 23%, Rumuni kolem 4%). Odpovídala společenské zakázce – poptávce po občanech schopných pochopit příkaz a splnit jej. Umožnilo to ekonomickou prosperitu, protože takoví lidé byli potřeba pro průmyslovou výrobu, která zde dominovala. Nepočítalo se s tím, že by poskytnuté základní vzdělání mělo mít nějaké pokračování a pokud, tak jen pro výjimečný zlomek žáků. Další vzdělávání bylo navíc nejčastěji spojené přímo s podniky a (výrobními) obory. A naopak se počítalo s velkým lidským odpadem. Co a kdo bude vědět, určovala malá skupina lidí, informace a vědění nebyly dostupné každému. Taková jsou data z doby kolem r. 1910. Po sametové revoluci 1989 končily stále dvě třetiny lidí se základním vzděláním nebo výučním listem, maturitu měla třetina lidí a sedm procent mělo vysokoškolský titul. Všem společenským uspořádáním, které se u nás během 80. let vývoje vystřídaly, to tak vyhovovalo, stále u nás také trvala silná orientace na průmysl.
Svět – je pořád jenom tam venku?
Po r. 2000 se začaly věci rychle měnit. Kolem r. 2010 přišla asi první výrazná vlna střízlivění a přestalo být možné zavřít oči před tím, jak se svět mění. A především svět informací a s ním i svět vzdělávání. A také svět práce. Informace jsou dostupné na světové síti, problematická je orientace v nich. Stále u nás máme třetinu lidí končících s výučním listem, ale maturitu má téměř 70% lidí a studium na VŠ zkusí téměř polovina. V číslech pomalu doháníme zbytek Evropy. Ten, kdo vstupuje na trh práce si buď “vybere jasně definovanou hierarchickou strukturu, ať už ve státním úřadě, nebo soukromé firmě, nebo může zvolit svobodnější, ale v mnohém na kompetence s orientaci náročnější kariéru mimo hierarchické struktury.” Společenský i profesní prostor se rychle proměňují a pracovní pozice nejsou tak jisté, jak tomu bylo před pár desítkami let. Jak na to reaguje vzdělávací systém? A jak reaguje na změnu distribuce informací?
Je alternativa normální?
Manifesto 15 je dokument, který publikovala skupina intelektuálů, kteří se vzděláváním už nějakou dobu zaobírají. Vizionářské formulování bodů manifestu nemusí vyhovovat každému, ale myšlenky se opírají o vědecká fakta a výzkumy (např. z oblasti neurologie či aplikované psychologie), stejně jako o zkušenost s realitou. Přesto se školy nejen u nás snaží zachovávat v maximální míře status quo. Kromě vědeckých dokladů a nebývalé dostupnosti informací je dalším argumentem pro proměnu podoby vzdělávání fakt, že škola už nefunguje jako “sociální zdviž”, kterou v minulosti bezesporu byla.
Ve 20. století se dětství začalo brát vážně. Říkáme mu někdy století dítěte. Objevila se řada pedagogických konceptů, které skutečně zajímalo, za jakých podmínek se dítě nejlépe učí a rozvíjí, stavěly na seriózních výzkumech (M. Montessori). Přesto dodnes takové přístupy zůstávají výjimkou. Data k roku 2015 uváděná Feřtekem říkají, že u nás ze ze 4000 ZŠ se něco málo nad 200 hlásí k alternativním proudům. Dnes to bude o něco víc, i díky boomu “rodičovských škol”.
Motivací pro alternativní přístupy bývá lepší znalost toho, jak náš mozek funguje a viditelný rozpor se školní realitou. Mozek rozhodně potřebuje pohyb a komunikaci s druhými – je to zásadní jak pro dlouhodobé zapamatování si, tak pro rozvoj spolupráce. Každý mozek je jiný a také z reality kolem nás každý vnímá něco jiného (každý žák informaci bude vnímat odlišně s malými odchylkami). Víme, že se neučíme každý stejně, mluvíme o různých typech inteligence. Zásadní pro učení se je pocit bezpečí (motivace strachem z učitele nebo špatné známky směřuje ke krátkodobému účelovému naučení se bez hlubšího a dlouhodobého efektu), bezpečné prostředí také umožňuje dělat chyby a hledat jejich nápravu. Pro motivaci k učení a práci je důležitý pocit autonomie – co a kdy, s kým a jak dlouho se budu učit. Všechno toto platí pro děti, ale i pro dospělé! Stejně tak pro obě skupiny platí, že touží po tom, aby dělali to, co jim dává smysl, pocit užitečnosti. To je klíč k vnitřní motivaci, vytrvalosti, překonávání neúspěchu, snaze o mistrovství, pěstování vůle. Metoda cukru a biče, odměn a trestů je úspěšná u opakujících se nudných činností, ale kreativní a učící se procesy naopak utlumuje. Boom a velkou pozornost si dnes vydobyl koncept svobodných škol, kde dospělý do procesu učení zasahuje minimálně, je zde jaké někdo, koho se lze zeptat, když je potřeba, jako možný inspirátor, ale ne jako ten, kdo předává informace a dokonce je minimální i jeho role jako moderátora.
Dovolím si vsuvku, budu parafrázovat odpověď ředitele svobodné školy, zda z jejích bran může vyjít nový Hitler – řekl, že to nelze vyloučit. Ale že je velmi nepravděpodobné, že by z bran takové školy vyšel dostatečný počet jeho voličů. K tomu dodávám Feřtekovými slovy “Dvacáté století bylo založeno na dobývání, agresi, na tom, že energií i lidmi se v útoku plýtvá a rozhodující je výsledek. […] Výsledky jsou nesporné, stejně jako fakt, že další takové století už bychom jako druh těžko přežili.”
Škola bez monopolu na vzdělávání
Dětem přestává dávat škola smysl, otevřeně se nudí, nechtějí poslouchat, rodiče školu kritizují, učitelé musí stále něco vysvětlovat a většinou to nepůsobí moc věrohodně, nejsou na to připraveni a nemají pro to ani svou práci ani žádnou pořádnou podporu. Přitom obě skupiny, žáci i učitelé, potřebují to samé – motivaci k práci a tou je pocit úspěchu. Školy ale stále staví na intelektuálních disciplínách, selektují tak jeden druh talentu, takoví žáci navíc často odchází na gymnázia a ostatní se necítí jako zrovna úspěšný zbytek…
Paradoxem českého systému je i přístup k jeho vlastním dokumentům a jejich obsahu. Pokud odhlédneme o toho, že například cíle jsou formulovány dost “ukecaně”, stejně je nikdo nebere vážně a zřejmě by na tom nezměnily ani jasnější formulace. Za školní úspěch považujeme jiná kritéria, než jaká si sami stanovíme. Mezi cíle přitom patří měkké dovednosti a kompetence. To jsme je dříve u lidí nepotřebovali? Nevyžadovali? Určitě ano, bez samostatných, kreativních a progresivních lidí by to nešlo nikdy. “Odpověď se opět skrývá v počtu těch, od nich podobné schopnosti žádáme. […] Měkké dovednosti jako protiklad “tvrdých znalostí” tedy opravdu nejsou nic nového, ale nové je zadání, že by jimi měli být vybaveni všichni.”
Tisíc podob vzdělávání
Je jasné, že dnes se lze vzdělávat snadno i mimo školu. Jak informace, tak dovednosti, cizí jazyky, mediální gramotnost… to vše najdeme ať už ve skautu, při hraní počítačových her, s výukovými aplikacemi, na videích na YouTube a jinde. Přizpůsobit se informačním technologiím se školám v jejich většině nedaří, zaostávají vybavením i schopnostmi učitelů technologie využít. Vedle toho jsou školy, které programově technologie dovnitř nepouští a svůj program staví na budování vztahů, hmatatelném a hlubokém poznávání. Tyto školy nejsou zpátečnické, […] reagují na proměnu světa vzdělávání tvořivě, snaží se najít svou konkurenční výhodu.”
Několik století platilo, že vzdělání bylo cestou nahoru na společenském žebříčku. V současné době se ale školy podílí na pravém opaku. Motivace chudých v prostředí, kde jsou informace dostupné, a je to neustále zdůrazňováno, i mimo školu, se snížila. Ale ony vzdělávací možnosti mimo školu stojí peníze a ty ti chudší nemají. Také nemívají tak ambiciózní rodiče nebo rodiče, kteří by se o tuto oblast vzdělávání aktivně zajímali. Chybí domácí podpora. Nicméně systémové školství “trpí stále větší selekcí ve vzdělávání a vzdělávací systém má stále menší vliv na koneckou kvalifikaci absolventů.” Navíc svou práci nemá dnes jistý ani úředník s VŠ, ani vyučený specialista – oba může brzy cela nahradit robot nebo umělá inteligence.
Evy a Adamové
Feřtek mluví o nepřehlédnutelném fenoménu: Ženy, zdá se, mají jednu obrovskou konkurenční výhodu, kterou je jednak schopnost se rychle a pružně přizpůsobit měnícím se podmínkám a také to, že dokáží najít smysl své existence jak v profesním, tak v osobním životě. A ještě ty dva životy skloubit dohromady. Dívky jsou navíc úspěšné i ve vzdělávacím systému založeném na drilu a poslušnosti, ale i v tom, který staví na vztazích, spolupráci, schopnosti se orientovat a přizpůsobit různým nabídkám a okolnostem.
Ctihodní (bez ironie!) muži vysokých odborných i lidských kvalit, dnes už dědečkovského věku, mají nicméně tendenci vidět nabízené změny či myšlenky reforem vzdělávání jako hloupé, věří pevně ve správnost systému převládajícího ve 20. století. Tyto konzervativní postoje najdeme mezi významnými muži u nás, ale i v Evropě a ve světě a Feřtek ty nejznámější jmenuje. Možná také proto, že v jejich očích devalvuje vysokoškolské vzdělávání, které přestalo být tak exkluzivním. A počet vzdělávaných samozřejmě mění podobu vzdělávání. Nicméně trend je jasný a je opět daný společenskou poptávkou. Představa proměny VŠ, např. jejich vnitřní rozdělení, je možná až protivná. Nicméně je to, jak ukazuje Feřtek na příkladu Nizozemí, funkční a možná cesta.
Cenný papír
Scientistické pojetí světa, které se promítlo do školství, s sebou nese také poměrně velkou váhu školních certifikátů. Ale dnes tyto papíry na ceně ztrácí. Vedle konceptu sebeřízeného vzdělávání svobodných škol nebo pokusů Sugaty Mitry ztrácí na důležitosti i učitel sám. Snad všechny znaky školy, jak ji známe, jsou zpochybněné (věkově heterogienní třídy, třídy s lavicemi, vyučovací předměty, role učitele, délka vyučovací jednotky, role učebnic, zkoušení i hodnocení…)
Dalším (bez)cenným papírem je test. Testování samo o sobě je školní a školský fenomén. Myšlenka, že by testy škol mohly vést ke zkvalitnění vzdělávání, vzala za své. Připravila jednak další vlnu selekce (výběrové školy, ty s těmi úspěšnými výsledky testů, kam odcházely děti z ambicioznějších rodin a kdo byli ti zbylí žáci…? Kým si mohou myslet, že jsou?) a také zaměření výuky na testovanou látku. Vede k další unifikaci. K zaměření na rozvoj jediné složky – intelektuální excelence. You get what you test. Dnes už je přínos testování zpochybněn na mezinárodní úrovni.
Školy ale přeci jen nějak reagují. Od MŠ se objevují koncepty lesních školek, vznikají nové alternativní a svobodné školy. Systémové školy se snaží profilovat, často se propojují s oblastí neformálního vzdělávání. A navíc má systém školství stále mnoho dobrých důvodů pro svou existenci!
Nová škola
Škola jako instituce i prostor živé komunikace jen tak nezmizí a ani by to nebylo dobře. Pár důvodů, proč má škola a školní systém smysl, ilustrují následující body:
- Fakt, že kdyby systémové školy neexistovaly, “bude o osudu dětí rozhodovat stoprocentně rodinné prostředí a jen posílíme selekci.”
- Škola stále umožňuje spojovat společnost bez ohledu na sociální rozdíly – tato funkce je podle Feřteka pro budoucnost klíčová.
- Rodiče si v naprosté většině nemohou dovolit platit celodenní hlídání nebo soukromou výuku.
- Skutečnost, že kromě sociálně různorodých vrstevníků ve škole žáci potkávají i jiné životní a rodinné modely, názory, hodnoty.
Naplnění těchto bodů je nejdůležitější právě pro ty, které běžně považujeme za obtížně vzdělavatelné, ty, kteří potřebují pomoci vymanit se z nepříznivých podmínek. To je totiž v zájmu celé společnosti.
“…škola [se] stále častěji stává posledním sociálním prostředím, kde se lze setkat s generačně spřízněnými lidmi zatím bez konkurenčního vztahu a ve chvíli, kdy sociální bariéry ještě nejsou patrné, nebo jsou překonatelné. Kde je možné druhého pochopit, nebo alespoň vnímat zblízka vzájemnou odlišnost.”
Priorita bez priority
Učitelské platy u nás stále nepatří mezi ekonomická lákadla a před pár měsíci spíš odrazovaly. Procentuální podíl HDP poskytovaný na vzdělávání je dlouhodobě mizerný. Učitelská profese nemá úplně nejlepší pověst a odráží se to i na tom, kdo nastupuje na pedagogické fakulty i na tom, že mnoho z absolventů nejde učit. A z těch dobrých jen minimum. Přesto snad každá politická strana uvádí vzdělávání jako prioritu a vypadalo by to divně, kdyby to tak nebylo. Politická shoda na prioritách – ale bez priorit. Jakoby si nikdo nepřipustil, co to skutečně znamená, mít něco jako prioritu. Ideje z Bílé knihy se od roku 2005 nepovedlo plošně implementovat. ”V prvních deseti, patnácti letech vlastně všechny inovativní programy vznikly mimo státní instituce a do školství je přinesly učitelské iniciativy a neziskové organizace.” Chybí podpora učitelů, chybí podpora rodičů, zřizovatelů atd.
Dochází i misinterpretaci čísel o počtu maturantů nebo VŠ studentů a absolventů. Tyto programy u nás nestuduje víc studentů než jinde, spíš ještě trochu méně. Pokud ale vidíme problémy, jsou to takové problémy, které vyplývají z podfinancování systému a jeho nepřipravenosti na vyšší číslo studujících, než jaké bylo běžné v minulém století.
Dlouhou dobu stávající podobu škol drželi kromě učitelů především rodiče. Ale to se rapidně mění a právě poučení rodiče se stávají hybateli změn. Změny nejprve vyžadují po systému, když je ale nenajdou, stále častěji se pouští po vlastní cestě, učí děti doma, zakládají školky a školy, které lépe vyhovují jejich představám a požadavkům (které ve své většině jsou paradoxně formulované i v oficiálních dokumentech, ale školský systém je zatím za své nepřijal).
Školám i učitelům, ale i rodičům by pomohlo, aby dostali více důvěry a svobody ve svém usilování. Právě podobnou důvěru hledají rodiče a žáci ve školách, ale učitelé ji nenabízí, a možná proto, že oni sami ji nemají. Pomohlo by upustit od soustavné kontroly (testování) a představy, že každá škola má dělat to samé. Nikdo z nás nejsme stejní a pro to, aby byli lidé vzdělaní, neexistuje jedna správná cesta. “Pokud opravdu chceme do škol a k učitelské profesi přitáhnout vzdělané a kreativní lidi, musí být pro ně práce učitele zajímavá a přitažlivá. Nejen finančně, ale příležitostí dělat něco po svém, zkoušet a zažívat úspěch.”