PŘIPOJTE SE S NÁMI NA OpenAlt 2020

7.-8.11. 2020 si zapiště do kalendářů a nezapomeňte se připojit. Kam?

Ke konferenci OpenAlt! Vzhledem k okolnostem proběhne letos online. A my budeme u toho – OpenAlt totiž nabízí i sekci Alternativy ve vzdělávání.

A tady je ochutnávka, koho na letošním menu najdete:

Jan Kršňák nabídne superzajímavé téma propojující informační a digitální gramotnost s rozvojem kreativního myšlení. Dotkne se interdisciplinarity, individualizovaného přístupu a dalších témat.

Maria Matějka vám přinese velmi, ale velmi zásadní pohled pod pokličku českého školství; pomůže vám všimnout si toho, co možná hned na povrchu nevidíte, ale co zásadně utváří podobu stávajícího českého školního systému. A co na to Strategie 2030+?

Karel Gargulák Jak vypadá oficiální vzdělávací strategie? Jaká jsou její slabá a silná místa? Těšte se na interaktivní přednášku na tato témata!

Jakub Nagy a Adam Bednář jsou zástupci nejmladší generace účastníků OpenAltu a představí mezinárodní středoškolský projekt Pikobalón.

Pavel Píša a Karel Kočí z VUT chystá přednášku na základě osobní zkušenosti: Kdo si hraje, nezlobí (se), aneb výuka architektur počítačů v krizi.

Karel Picka z MU nahlédne do budoucnosti a představí zamýšlené změny ve výuce informatiky na ZŠ.

Miroslav Mráz vám poví například to, jak ve výuce datové gramotnosti na ZŠ využít otevřená data.

Miroslav Suchý nabídne praktické rady a srovnání nabídky programů a prostředí umožňujících videokonference. Jak aktuální téma, že?

Vybírat můžete i z dalších sekcí. Těšíme se s vámi na viděnou v listopadu!

Asperger, ADHD a německá novinářka

Jak to spolu souvisí? Denise Linke je jedenatřicetiletá žena, shodou okolností novinářka, další shodou okolností německá a že je “asperger” se dozvěděla taky shodou okolností někdy ve svých dvaceti a něco v dost zaneřáděném pokoji studentkého bydlení v L.A. Že ještě snad zásadněji se na jejím poněkud neortodoxním způsobu života podílí především její opravdu silný ADHD se dozvěděla ještě později, před nějakými šesti lety.

A proč o tom psát na webu, který se věnuje vzdělávání se a učení? Důvodem je její kniha Dost dobře nenormální : Můj báječný život s autismem a ADHD (a především jedné její kapitole, ale knížka stojí za přečtení celá). Denise zde popisuje svůj život, vzdělávání, zvláštnosti i  “nenormálnost” a problémy i úžasné zážitky, které jí její, dnes už diagnózy, dopřávají.

Jednu z kapitol věnovala inkluzi. Po poměrně drsném teroru, který zažívala ve stále hutnější podobě, jak procházela školním systémem v Německu, se dostala na školu, která dokázala integrovat děti s všemožnými znevýhodněnými a přesto byla součástí běžné školy. “Rovnocennost neznamená házet všechny do jednoho pytle. […] Znamená to, že každý dostává stejné šance. A naše škola se v souladu s tím snažila výjimečně dobrým žákům, výjimečně špatným žákům i průměrným poskytnout všechny možnosti, které právě potřebovali.” 

Ve třídách byly děti s fyzickým i psychickým postižením i bez něj, ale v malých kolektivech. Přestávky zde byly podle potřeby a nehrozilo žádné pravidelné zvonění na konci výuky. Existovaly vždy tři skupiny na hlavní předměty, které se lišily podle obtížnosti a byly prostupné oběma směry. Ve svém volnu pak učitelé pořádali ještě kurzy prakticky individuální povahy. Ve škole fungovali žákovští ombudsmani, kteří urovnávali konflikty mezi žáky, ale samozřejmě tam byly po celou dobu přítomné i sociální pedagožky. Žáci měli k dispozici hernu, zdi zdobily práce žáků, ve škole mohli mít žáci v chovatelské stanici zvířátko, když ho nemohli mít doma. Pomocnými silami na školních pozemcích byli/y žena s poruchou růstu a transexuál. “Zkrátka inkluze v praxi. A úspěšná. Nikde žádný chaos. Nic se nehroutilo. Až na světonázor lecjakého skeptika.”

Autorka otevírá poměrně palčivé téma, a nejen u nás, jak z textu vyplývá. Sama sice patří mezi výrazně inteligentní osoby, ale ve škole jí bylo dlouho a vytrvale dokazováno, že je nesmírně hloupá, neschopná, líná… a čím víc tomu věřila, tím horší byl její školní prospěch. Než se dostala na výše popsanou školu. 

“Když jsem při tělocviku kvůli své typické autistické neobratnosti zakopla o vlastní nohy a ze strachu utekla před míčem, nemusela jsem hrát dál. Místo toho mě nechali naučit se pravidla a počítat body.” Upřímně – kolik z nás by podobný přístup třeba zrovna v hodinách tělocviku uvítalo? Nebo chemie. Nebo dějepisu? Jsou ti jiní opravdu tak jiní nebo jen jejich neschopnost se přizpůsobit (skoro ji vidím jako výhodu) výrazněji ukazují to, co by mělo být evidentní i u “normálních” dětí – že totiž by se měly rozpoznat jejich individuální nedostatky a silné stránky a podle toho jim průběh vzdělávání přizpůsobit? Protože jinak se vlastně stále snažíme modelovat z našich dětí podobné, ideálně dokonce stejné, čtverečky. A přitom jsme každý jiný, každý s jiným potenciálem, kterým můžeme naší společnosti pomáhat a být přínosní. V současné době přeci nepotřebujeme už totožně vzdělanou masu. 

“Měli bychom ale zkrátka v každém podporovat to, co umí a co ho těší. Je úplně jedno, jestli jde o pečení nebo astrofyziku nebo o filozofii.” Navíc je to pro stát levnější řešení. Větší počet žáků má šanci najít svoje silné stránky a uplatnit se později na trhu práce i mimo např. chráněné dílny nebo prostou sociální podporu.

Vtipné je, že ta škola, kterou Linke popisuje, nebyla nijak speciálně financovaná. V podstatě šlo o budovu před demolicí, později prý byla skutečně stržena a vedle postavena konečně pořádně vybavená moderní budova. Ale i před tím to šlo. Ani v Německu nejsou takové školy běžný standard. A co asi nebude u nás určitě jinak než u našich sousedů, je problém s odborníky na diagnostikování ADHD a různých forem autismu. Podle autorky je jich v Německu ani ne 70 a ne všichni z nich jsou specialisté na oba tyto problémy, které nejenže jsou si v projevech podobné, ale často se dokonce vyskytují společně. Navíc ne všichni pracují s dětmi nebo naopak s dospělými. Je obtížné se k nějakému z nich dostat. Číslo lidí, kteří se svou diagnózu dozví v dospělosti nebo vůbec, je vysoké. A přitom to muže často pomoci jim i okolí pochopit, co stojí za jejich zvláštnostmi a jak s nimi pracovat a i z nich pozitivně těžit. Zvlášť jde-li právě o lehčí formy. “Když se dětem neřekne, že něco nedokážou, nevědí, že to nedokážou.”

Je pro mne nesmírně zajímavé číst tuhle velmi příjemně a vlastně vtipně napsanou knihu a trochu víc chápat, jak funguje člověk s mírným aspergerem a těžkým ADHD. Co se mne neskutečně niterně dotýká je to, jak tahle mladá žena, která hlavně díky trpělivému rodinnému zázemí a štěstí na jednu školu, vystudovala VŠ, našla své místo ve společnosti a navíc se aktivně podílí na šíření povědomí o autismu a ADHD, jak tahle mladá žena opravdově, úplně čistě a niterně umí lidi nesrovnávat a neposuzovat. Opravdu nedělá rozdíly. Nepotřebuje to. Její mozek to nepotřebuje a ona nechápe, proč by ty rozdíly měla dělat. Chce žít, chce být respektována a nedělá jí problém tohle nabídnout ostatním. 

Než uzavřu posledním citátem ze zmíněné knihy, poprosím vás, abyste si představili, že následující dvě věty mluví o naprosto běžné třídě na naprosto běžné základní nebo střední škole.
“Když se vyučování zorganizuje tak, aby se všem žákům dostávalo stejné pozornosti, dobří se zlepšují, špatní se nezhoršují a průměrní mají šanci přiblížit se dobrým. Co je k tomu potřeba: vyškolení učitelé, malé třídy, nadšení a překonání strachu z odlišnosti žáků.”

Výhled do dálky : připomínky k legalizaci distančního vzdělávání 

Srpen se přehoupl do své druhé poloviny a nejen ředitelé škol se pustili do přípravy záložních až krizových plánů, které se po zkušenosti s letošního jara tváří jako nutná součást školního a školského provozu. Samozřejmě, že obsahují nejen variantu “rouškové” docházky, ale také se zabývají podobou vzdělávání mimo školní budovu a kolektiv, pro nedostatek lepších termínů to nazvěme online školou (distanční způsob vdělávání).  Ti, kdo se vedle ředitelů tomuto tématu snaží věnovat, jsou naši zákonodárci. To je v pořádku, dokonce je to zcela na místě. Ale jak už to bývá zvykem, zdá se, že se  opět šije příliš rychlou jehlou. Jde o toto – vláda předložila sněmovně tento návrh zákona právě dnes, 17. 8. 2020. Ve stávající podobě návrh ignoruje komplexní situaci, která nastává okamžikem nařízené distanční podoby vzdělávání. Dále jeho vágní formulace umožňují nepříjemně libovolné rozhodování o průběhu přijímacích či závěrečných zkoušek a existují zde další nesrovnalosti. Pro lepší představu můžete nahlédnout do interních připomínek ke zmíněné novele zákona k legalizaci distančního vzdělávání z pera Pirátů, a to zde.

Škola křehké demokracie

V posledních dnech mne různé okolnosti donutily vytáhnout z knihovničky knihu, kterou jsem četla před asi čtyřmi roky. Těmi okolnostmi jsou hlavně zapeklitá politická situace v naší zemi a také velmi živé debaty na téma školství a vzdělávání, které probíhají snad všude – od dětského hřiště po novinové zprávy, od zpravodajských serverů po profesní fóra a snad akorát ti špačci na třešni pod okny na to všechno nemají nějaký názor. A ta kniha, kterou jsem vytáhla, se jmenuje Výchova bez poražených – bestseller psychologa Thomase Gordona, nominovaného na Nobelovu cen za mír.

Kážeme vodu a pijeme víno?

Pro pořádek dodám, že existuje také kniha Škola bez poražených, ale tuto publikaci zatím nevlastním. Nicméně i ta určená především pro rodiče obsahuje myšlenky, které jsem si chtěla připomenout. Ve dvanácté kapitole autor pracuje s tezí, se kterou se prý často potkává, že totiž skupina (rodina například) nemůže  rozhodnout, že je to vždycky jeden ze skupiny, kdo nakonec rozhodnutí učiní. Gordon poukazuje na těžko vyvratitelný fakt, že většina dospělých ve skutečnosti neměla a nemívá možnost zažít skutečné rozhodování skupiny, nemají zkušenost se základním demokratickým postupem, neví, jak se ve skupině řeší konflikty, problémy, nedovedou si ani představit, že je lze demokraticky řešit a postrádají i ochotu to zkusit, protože této možnosti přirozeně nedůvěřují. Když si to promyslíme do důsledků, potom tato zkušenost chybí pravděpodobně i nejvyšším českým, ale dost možná i světovým politikům. “Důsledky jsou děsivé, vidíme-li, jak často se volá po nutnosti vychovávat z dětí zodpovědné občany.”

Toto volání se neozývá jen v US, je zakotvené ve většině základních školských dokumentů i legislativ zemí, které svůj režim považují za demokratický. U nás je i často opakovanou součástí RVP a výchovy k občanství a podobných bohulibých projektů. Opravdu si myslím, že jsou na místě. Jen si nejsem jistá, jak dalece se daří je naplňovat a jaký dosah vlastně mají. Z žáků základních škol vyrostou studenti a mnozí z nich už na střední škole půjdou k volbám. A potom ještě mnohokrát v životě půjdou volit a podílet se na této vysoké hře demokracie, kde jsou leckdy sázky hodně vysoko a výsledky mají dlouhodobý dopad.

Thomas Gordon pořádal kurzy pro rodiče, učil je takové komunikaci, která pomáhá řešit konflikty a to ideálně tak, aby byly všechny strany spokojené. Podobných konceptů dnes najdeme více, většinou pod hlavičkou respektujícího přístupu a své uplatnění nachází nejen v běžném životě, ale jsou oblíbené i ve světě byznysu. Gordonovy metody a postupy se používají v rodinách, ve školách i firmách. Úspěšně, to se sluší dodat. U nás také najdeme školy, které buď právě z Gordona nebo jiných, koncepčně příbuzných přístupů, čerpají. To je také třeba říci. Ale je jich pořád zatraceně málo. To se ukazuje právě v debatách, které v současné době můžeme číst či poslouchat všude kolem nás.

Žádný učený z nebe nespadl

To je přece povzbuzující rčení, že? Neznamená nic jiného, než že nové věci je třeba se učit. Zkoušet je, pořád a znovu, dokud to nezvládneme. K tomu, abychom začali něco zkoušet, chtít se vytrvale učit, potřebujeme vnitřní motivaci. Takže ne papír, podle kterého něco musíme plnit a dá se to celkem plnit na oko. Ale chce to pochopení, že daná věc, dovednost či aktivita pro nás bude mít mnohé benefity, budeme-li se jí věnovat opravdově. Třeba nám přinese do vztahů lepší komunikaci, méně konfliktů, rychlejší nalézání řešení, pestřejší paletu našich řešení, lepší pocit z naší vlastní práce a vůbec kvalitnější a důvěryhodnější vztahy doma, ve škole i v práci. Mluvíme-li právě o demokratických přístupech, chce to také hlavně praxi. Pokud chceme demokracii ve společnosti, chce to praktikovat a podporovat demokratické principy ve společnosti. A pokud máme demokracii učit a k ní vést mladé lidi ve školách, tak to chce praxi ve školách. Ne učit “o” (to tedy samozřejmě také můžeme), ale i učit přímo “to”. A jak toho lze ve škole dosáhnout?

Z bláta… a pak i z louže ven

Na prvním místě je to komunikace. Už jen to, že jako učitelé přijmeme žáka jako rovnocenného partnera. Je to někdo, kdo se s námi bude podílet na komunikaci, prostředí i vztazích. Můžeme pro něj být (přirozenou) autoritou, ale ne jeho velitelem. 

Na druhém místě je potřeba vidět cíle, které jsou dlouhodobé. Musíme se obrnit trpělivostí. Většina žáků bude ze změny komunikace asi zmatená a nejistá, nebudou ji nejspíš znát ani z domova. Nebudou zvyklí ji používat mezi sebou. Ale mladý člověk je otevřený, pružný a navzdory zdání z výuky i chápavý. Součástí takové komunikace je i ochota věnovat čas debatám a mluvení s žáky,  třeba i na úkor množství probraného učiva. Pokud žáci projeví o nějaké téma zájem, přinesou si ho z domu, z aktuálního dění nebo se na něj narazí právě při výuce – vždycky je dobré zájmu využít a ukázat skupinovou diskusi, různé postoje a třeba i to, že není jednoduché nebo možné dojít vždycky k jednoznačné odpovědi. Hlavním přínosem takového povídání je prostě to, že žákům umožníme, aby jejich hlas a myšlenky byly slyšet a byly přijaté. Musí to být ze strany učitele respektující komunikace, nemusí v ní vystupovat jako soudce nebo ten, kdo zná řešení/pravdu.Třetí věcí jsou nástroje a těch je víc. A dají se aplikovat postupně, svou vhodností se liší i podle věku dětí, možností škol atd. Poměrně známou verzí takového nástroje jsou školní parlamenty. Vede k nim náročná cesta, ale už i u nás je dobře dostupné zázemí a podpora pro takové rozhodnutí. Teoreticky existuje i oficiální verze, ale když se podíváte zblízka, je víc ukecaná a méně… proaktivní. Ony ty neziskovky totiž často dělají práci, na kterou nepružný státní aparát nemá prostě buňky. Mimoto jsou tyto organizace výsostnou součástí demokracie, protože odráží aktivitu skutečné občanské společnosti. Tedy jsou právě tou praxí, která je žádoucí. Jejich hromadné hanobení, na které nezřídka narazíte i v těch diskuzích o školství, je dalším důsledkem toho, že výchova k demokracii u nás stále existuje spíše na papíře. Mimoto se zdá, že demokratické principy ve školách jsou i jedním  lákadel pro rodiče, kteří hledají pro děti jinou školu než tu, kterou sami zažili a volí často školy komunitní či soukromé. Zájem o takové školy v současné době dalece převyšuje nabídku. V tomto kontextu mohu doporučit dokument o školách natočený u nás v roce 1997, udělejte si 45 minut času a mrkněte zde.

Vlastní sebeúcta a sebeláska je základ

Začnu citátem: “Pokud rodič nemá jiný zdroj vlastní hodnoty a sebeúcty, stává se často na svých dětech závislý, což mívá za následek přehnanou úzkostlivost a přísné lpění na tom, aby se děti chovaly určitým způsobem. To bohužel často platí právě pro rodiče, jejichž život se omezil na výchovávání ‘vzorných’ dětí.” Nahraďte si prosím slovo “rodič/rodiče” za “učitel/učitelé” a slovo “děti” za slovo “žáci” a přečtěte si to ještě jednou. Málokdy zohledňovaný a řešený problém. Učitelé se u nás také necítí ve škole dobře. Nepociťují ani nějak zvlášť dlouhodobě vysoké hodnocení své profese jako poměrně prestižní. Nemají pocit, že jsou náležitě hodnoceni. Nemají často pocit, že mají ve své práci důvěru, potřebnou svobodu a podporu od nadřízených. Nemají prostor a prostředky se dále vzdělávat. Jejich chyby jsou vnímané stejně tragicky, jako chyby žáků, nemají často ani důvěru k sobě navzájem, aby se vzájemně učili a ve své profesi obohacovali. Je to leckde tvrdě konkurenční prostředí, ač to nebývá navenek vidět. Není zde nijaká snaha v podporovat osobnostní růst a kvality učitelů. A tak svou hodnotu staví na “kvalitě” výsledku. Ta kvalita bývá daná nějakou obecnou představou, normou, standardem… měřitelným ideálně v číslech. Jenže mluvíme o dětech! “Lidé s vysokou mírou sebeúcty, která je založena na pevných základech vlastních nezávislých úspěchů, mnohem snáze přijímají své děti i jejich chování.” Jak umožnit učitelům, aby takovou vysokou míru sebeúcty získali? O tomhle problému u nás mnoho nepřemýšlíme.

Děti se nesetkávají jen s učiteli, ale také s prarodiči, vedoucími různých oddílů a volnočasových aktivit. I tady je prostor pro zlepšení. “Rodiče se musí zvednout a bojovat, aby chránili práva svých dětí, kdykoliv jsou ohroženy lidmi, kteří mají za to, že děti si taková práva nezaslouží. Rodiče také monou obhajovat a podporovat programy, které nabízejí nové nápady a metody, jak reformovat školství.” Dále Gordon nabízí konkrétněji, kde lze takové reformy prosazovat. To by bylo na jiný článek. Ale chci zde ukázat další citlivý bod naší křehké demokracie. Rodiče by měli (a už se to pomaličku snad začíná dít) usilovat o změnu školství. Rodinám jde změna rychleji, jsou to menší jednotky, nejsou tak zajeté v systému a také se mu méně zodpovídají. Ale je mnoho rodičů, kteří o změny nestojí, vidí v nich komplikaci nebo jim nerozumí. A proto si myslím, že tím hybatelem změn musí být nakonec i školy samy. A to znamená učitelé, ředitelé a žáci společně.

Starý pes a nové kousky

Gordon na starého psa naráží v závěrečné části knihy. Jde o to, že nový přístup k problematice často znamená, že musíme změnit něco my sami na sobě. Než se budeme pokoušet změnit dítě, měli bychom napřed zkusit změnit sebe. “Rodičovství se v naší společnosti považuje spíše za způsob, jak ovlivnit růst a vývoj dítěte, než růst a vývoj rodiče.” Opět si můžeme za “rodičovství” dosadit “učitelství”, bude to také fungovat. V mé sociální bublině mám převážně lidi, kterým rodičovství změnilo život nejen prakticky, ale zasáhlo je hlouběji. Donutilo je formulovat nové hodnoty, jiné hranice, proměnit kvality vztahů mezi nejbližší rodinou a příáteli, dovedlo je k sebepoznávacím a seberozvojovým praktikám, ke změnám zaměstnání, k přehodnocování životního stylu. Tohle všechno může způsobit narození jednoho nového člověka. A celá třída takových hybatelů proměn by si přece zasloužila učitele, kteří jsou vnímavý a otevření změnám, kteří jsou sami v sobě jistí a proto se nebojí odlišných názorů a postojů, kteří se těší na debaty a řešení problémů, protože ví, že je mohou posunout a obohatit. Kteří se nebojí toho, že budou možná donuceni některé své postoje znovu přehodnotit nebo úplně změnit. Kteří se budou vyvíjet spolu s žáky a svým oborem. Život je změna, ten není statický. A demokracie je křehká a její principy neleží na povrchu a ve faktech, ale hluboko a v činech.