Deprese z Boba Kartouse

Nevím, co si pod názvem, který jsem tomuto textu dala, představíte právě vy. Asi je to jedno, jen doufám, že jsou ty představy co nejpestřejší a že ta moje bude zase trochu jiná, než ty vaše.

K Vánocům 2019 jsem si přála novou knihu Bohumila Kartouse s  provokativním názvem NO FUTURE. A dostala jsem ji. A taky  jsem se celkem s chutí začetla. Podobně jako můj text teď, staví i ten jeho významně a bez jakéhokoliv popírání na osobní zkušenosti a prizmatu, ovšem šikovně zasazených do zkušenosti rodinné, rodové. To vše samozřejmě a přirozeně zapadá do zkušenosti dobové a celospolečenské a v neposlední řadě, do zkušenosti celosvětové, digitální.
Autor zvolil jako podtitul knihy otázku, zda náhodou nevezeme naše děti do technologií protknuté budoucnosti na pochybném parním vozítku našeho školství. Pro mne se výstižnějším podtitulem této knihy stal název jedné z kapitol, a to Výchova a vzdělávání jako strategie přežití. Řekla bych, že tato poměrně jednoduchá věta docela výstižně shrnuje pointu knihy. A asi i důvody, proč se sám Bob Kartous otázce vzdělávání věnuje a proč je příznivcem systémového školství. Jeho argumenty jsou poměrně přesvědčivé. Schopnost učit se a nabyté dovednosti, znalosti a někdy i zkušenosti předávat dále na potomky a další členy společnosti je jednou z charakteristik lidského rodu. Způsoby, jakým k učení a jeho přenosu dochází, se v čase i prostoru mění a přizpůsobují se měnícím se potřebám společností, a tak se z nich stává důležitá strategie přežití. Průmyslová podoba školy, která se postupně od doby Marie Terezie rozšířila do podstatné části světa, začíná ale být v rozporu s mnoha současnými…jevy –  a nestíhá. 

Bob Kartous vlastně nikde neříká, jak přesně jinak by měla nová škola existovat, ale poměrně srozumitelně vysvětluje, proč by stále existovat měla! A teď ta deprese. Bavíme se nejen o škole u nás (i když především o té), ale o každém školském systému, který s naším sdílí některé zásadní charakteristiky. A tou strašlivou pravdou je, že těmi zásadními charakteristikami jsou: dějinná zkušenost, společností sdílené hodnoty, míra vyspělosti demokracie a míra sebe-vědomí jednotlivce za současného vědomí společenské zodpovědnosti. Uf.
Škola ve své systémové podobě je u nas v podstatě stejná už sto let, možná i víc. Ani počítače nebo interaktivní tabule ve školách toho moc nezměnily. Proč je současný stav nedostačující, si také v knize nalistujte sami. Výjimky a ostrůvky pozitivní deviace tvoří vesměs učitelské nebo ředitelské osobnosti (což je další depresivní téma, protože profil uchazeče o učitelskou profesi u nás sice neexistuje, ale Kartousův pokus ji tak nějak představit asi nebude úplně mimo a taky to není úplně růžové čtení). Tyto osobnosti jsou zatím výjimkou potvrzující pravidlo. I ti, kdo učí skvěle v rámci systému, pořád jen replikují systém a nemají moc vliv nebo šanci iniciovat jeho posun, potřebnou proměnu… A tady máte pro mne klíčovou pasáž celé knihy: “Ani těm, kdo současné škole z objektivních důvodů příliš nefandí, bych nedoporučoval slastné pocity uspokojení. Se školou totiž stojí a padá vnitřní soudržnost společnosti. Pokud tedy škole nový smysl najít nepomůžeme, budeme muset začít uvažovat o nové podobě společnosti jako takové. A ta může mít krajně dystopickou podobu…” (s. 99)


Už tušíte, odkud je ta deprese? Pokud přistoupím na to, co Kartous vidí jako problematické, pak vlastně vůbec nejde o kritiku školního systému. Nejde o vzdělávací obsahy, kurikula zjevná nebo skrytá, o klíčové kompetence nebo o výběr vhodných adeptů na učitelskou profesi. Jde primárně o hodnoty sdílené většinou společnosti, o společenský konsenzus ohledně toho, jak vypadá ideální občan a jak funguje občanská společnosti. A najednou nevidím skoro žádné světélko na konci tunelu.

A přece – jsou společnosti, které se dokázaly touto cestou vydat. Na tomto místě budiž řečeno, že to není dokonalá cesta, bez chyb nebo s jedním jediným správným dosažitelným postupem a podobou. Ale jsou tu společnosti, které začaly přesně tímhle – společností samotnou. A pak na základě toho definovaly ostatní své společenské instituce, včetně školství. Pokud tedy chceme proměnit školství u nás a dát dalším generacím šanci na vhodnější způsob učení se, musíme se zasazovat o proměnu celospolečenskou. Hodnotovou. O to, aby tyto abstrakce vnímalo co největší množství lidí jako konkrétní problémy, které se týkají právě jich samotných, jejich dětí a vnuků, a aby měli zájem se jimi zaobírat a vyžadovat řešení problémů s tím souvisejících. Ve společnosti, která na velmi dlouhou dobu ztratila právě ono sebe-vědomí, jde o spíš sisyfovský oříšek, ořech, než o herkulovský úkol.

Osobně jsem přesvědčená, že mají svou důležitost i takové zdánlivé maličkosti, jakou je snaha dostat do legislativního rámce sousloví “povinné vzdělávání” namísto “povinné školní docházky”. Jednoduše proto, že jde o možnou a dostupnou svobodu jednotlivce a rodiny při volbě způsobu, jak dítě vzdělávat. Nicméně právě tato svoboda je společensky méně nebezpečná, pokud existuje v rámci téže společnosti výše zmíněná hodnotová shoda. Stát má pak poněkud klidnější spaní a nebudí ho noční můry o tom, že ztrácí kontrolu nad tím, jakou doktrínou jsou jeho individuální jednotky krmené. Jistě lze najít uspokojivé řešení (rozuměj, nějakou formu kontroly) na přechodnou dobu, jedním takovým je dnes existující přezkoušení na kmenové škole u těch, kdo se vzdělávají v tzv. domácím vzdělávání. Nojo, ale co dál.
Jak Kartous upozorňuje, hodnoty a vědění i vztah k učení, a vlastně ani sebe-vědomí a schopnost vypořádat se se změnou (a vůbec vztah ke změně), nereplikuje jen škola. Současná škola na mnoho z těchto věcí má dokonce vliv poměrně malý. Na to, jak k takovýmto otázkám bude člověk jednou přistupovat, má podstatný a asi i rozhodující vliv rodina. A jsme zase u toho, jak je důležitý hodnotový konsensus napříč společností. Tu totiž tvoří právě rodiny a ty vytváří vztah ke škole, k tomu, co škola a učení vlastně je a jak lze učení a vzdělání využívat do budoucna. Škola ale může pomoci dorovnat to, co ta která jedna rodina z různých důvodů nabídnout nemůže. Zmiňme kolektivní učení ve větších a různorodých skupinách, přístup a práci se zdroji, jazykovou výbavu, porozumění nebo vůbec seznámení se s komplikovanějšími a abstraktními pojmy a koncepty, hodnotové debaty a porozumění jim, ideálně i technologie a jejich možnosti, diskuse v rámci velkého okruhu aktérů, nabídku jiných oborů a témat, než zná dítě z rodiny, pomoc rodičům stejně jako dětem a mnoho a mnoho dalšího.

A tím jsme se dostali do druhého patra mé deprese. Vypadá to v něm takto: Rodiče to nechtějí. Učitelé to nechtějí. A jak je v knize zmíněno, to vše navzdory školskému zákonu (stojí za to si přečíst jeho úvodní část Zásady a cíle vzdělávání). A když to chce nějaká menší část rodičů, tak jsou za ty divné a problémové, protože většina je rozumná a nechce do toho, co přeci jen nějak funguje celá desetiletí, šťourat. Jednu z těch skupin ale lze řízeně vzdělávat. Ano – učitele. A pokud těm rodiče stále celkem věří, bylo by fajn toho využít. Ukazovat, jak lze věci dělat jinak, do škol pozvat dlouhodobé mentory a poradce, sbírat a podporovat zahraniční zkušenosti, pomáhat učitelům systematicky a dlouhodobě zvládat technologie, umožnit jim kontinuální další oborové vzdělávání v jejich pracovní době a za státní peníze. Dodat jim sebevědomí, jako tvůrcům budoucí společenské atmosféry a významného prvku určujícího směr vývoje celé společnosti, možná i té globální. A také jako rodičům.

No, pojďme dál. Kniha je plná existenciálních témat, ale ve skutečnosti mi žádné z nich nepřipadá zbytečné, navíc nebo nevhodné. Nadbytek a přesycení “cukry i kybercukry” naráží na jedno takové pěkně existenciální téma par excellence. Kvůli rychlým změnám nestačíme dorovnávat tak důležitou součást lidské osobnosti, jakou je smysl života. Život se během několika málo generací významně proměnil a v českém prostředí ještě mezi tím došlo k radikální změně společenského a politického uspořádání. Už několikátá generace rodičů tak může dost tápat (a asi tápe) v tom, jak dětem pomoci cítit se ve svém životě ukotvený, najít své místo a své vlastní cíle a tak i životní motivaci a nakonec snad jeho smysl. Mnohost a dostupnost zboží ve všech možných oblastech života (od jídla po virtuální zábavu) souvisí s tématem rozhodovací paralýzy. Znesnadňuje orientaci a nakonec může způsobit i rezignaci na posuzování a ztrátu posuzovacích kritérií. Nastupuje touha po známém, po bezpečí a rozhodně ne po další změně (třeba vzdělávacího systému) a raději o tom ani nepřemýšlet. Nevím, jestli právě ve výše zmíněném najdeme jeden z důvodů, ale jsme velmi dobří také v zabraňování budování potřeby, případně dokonce v pošlapávání snahy dělat svět lepší. Místo, abychom takové aktivity podporovali a případné chyby mládí korigovali, zesměšňujeme, shazujeme, nadáváme.

Dalším, dnes poměrně hojně diskutovaným tématem jsou testy. Zkoušky. Testování všeho druhu. Zde naráží Kartous na jednoduchou premisu – you get what you test. Co chceme, aby testy ukazovaly? Co?

Další na řadě je každý jeden z nás. Ve zdravé společnosti se jedinec snaží nacházet a promýšlet stále znovu své místo ve světě, svůj smysl života, ale také pečuje o svou fyzickou existenci, zajímá se o své okolí a stejně tak se, jak jen to jde, srovnává s tím, co nového doba přináší. Patří sem třeba i schopnost se zorientovat v digitálním světě a dát mu uvážlivě místo v reálném životě a umět svým dětem tuto schopnost předat.

Témat je v knize mnohem víc (např. respekt k lidským právům a svobodám, velmi pichlavý koncept obyčejného hrdinství, rodičovský čas věnovaný dětem, zvnitřnění principů občanské společnosti…), ale zastavím se už jen u posledního a tím je společenský status profese učitele. Kartous nemilosrdně učitelství prohlašuje za privilegovanou profesi, která si zaslouží své výhody. Vysoký plat, delší volno a pravidelný sabatikl navrch. Dává to smysl, protože každý hasič, lékař i zedník někdy měli své učitele. A ti všichni dohromady jsou z většiny rodiči. A všichni bez výjimky tvoří společnost.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *