Máme 19. května a už je to pár dní, co se, poměrně rozháraně a za komplikovaných opatření, začaly otevírat školy. Je vlastně otázka, kdo se do nich vrací? Skupiny žáků, ne dřívější třídy, nejistí a rozdvojení učitelé, a někde jen asistenti na hlídání žákovských skupin. A máme před sebou ještě šest týdnů do konce školního roku a otázek budeme mít až nad hlavu zřejmě i celé prázdniny. V mém minulém textu o tom, co vyplavalo na hladinu školství od poloviny března, jsem zmiňovala spíš to viditelné zvenku. Následující text je reakcí na sebereflektující článek českého učitele a bude tak vlastně vyprávět o tom, co vyplavalo uvnitř. Alespoň uvnitř těch, kdo chtějí současnou situaci do budoucna proměnit v přínosnou zkušenost.
Sdílená radost, dvojnásobná radost
V prvním bodu hned autor (aktivní učitel, který se s výukou online poměrně rychle vypořádal) narazil na problém, který neexistuje jen v době krizového stavu, jakou teď procházíme. Totiž problém toho, jak si představujeme samostatnost.
Připravím si něco pro žáky (sám), jsem s tím (sám) dost spokojený a s žáky s tím také (sám) pracuji. Kde je chyba? Chybí tam sdílení v rámci profese. Zpětná vazba nejen třeba od žáka, ale také od kolegy. Pohled odjinud. Konzultace, podpora. Tohle se běžně ve školách neděje. Že by se pravidelně a záměrně scházeli učitelé a diskutovali o svých postupech, metodách, sdíleli si nápady… Ono u nás vůbec sdílení a) úspěchů, b) chyb není moc běžnou věcí. Ale proč ne? V prvním případě se bojíme, že přijdeme o nějaké naše know-how a možná nějakou výjimečnost nebo prestiž s tím spojenou. Nebo hůř, že si někdo ušije kabát z cizího (našeho) peří. Dost lidí se v tom případě odvolává na špatnou zkušenost a to je hodně zlá zpráva o stavu společnosti. V bodu b) jde o klasickou, i v minulém článku zmíněnou skutečnost, že se za chyby stydíme, že se jich bojíme a jejich přiznání chápeme jako ztrátu kreditu. Neumíme s chybou pracovat. A co hůř, často nám skutečně přiznaná chyba přinese újmu. V obou případech by ale bylo o tolik užitečnější si zkušenosti vzájemně předat a mít možnost se o nich pobavit. Třeba ve sborovně. Na poradě. Mimochodem – víte, kolik stojí třeba podnikatelský mentoring? Hodně. Má totiž fakt velkou cenu.
Připojit se a zapojit se
Druhý bod se týká (ne)účasti všech žáků na náhradní výuce. Autor zmiňuje, že zřejmě málo studentům vysvětlil cíl a smysl jím připravených úkolů a setkávání. Souvisí to s budováním vnitřní motivace pro žáky. Aby oni sami pochopili, proč se mají připojit a zapojit (pominu teď případný nedostatek v technickém zázemí). I o motivaci byla už minule řeč, ale asi ještě bude, protože ono s ní stojí a padá mnohé, nejen ve vzdělávání. Vnitřní motivaci musí třeba mít i podnikatel, který chce překonat obtížné chvíle a mít stále na zřeteli svou vizi. Musí ji mít kdokoliv, kdo chce něco udělat. CHCE. SÁM. To je vnitřní motivace. Myslím, že je skoro nemožné pro učitele, pokud něco podobného žák alespoň trochu nezná z rodiny, kde je motivací trest nebo odměna, takovou motivaci probudit. Nebo to možné je, ale nesmírně obtížné. A pokud o to učitel ve své výuce neusiluje ani za běžného provozu, online se mu to povede jen… no, spíš nepovede. Někteří z učitelů, se kterými jsem mluvila, mají například zkušenost, že někteří žáci pracují stále a to se nezměnilo ani teď, jenže za nimi stojí rodič, který dohlíží na plnění úkolů. Takhle také vnitřní motivace nevzniká, naopak ji to zabíjí. Takhle vzniká poslušnost, ta slepá, ne ta, kdy autoritu respektujeme přirozeně. Učitel může být spokojený, ale stejně cítí, že tam něco nesedí. Žák pracuje, jenomže ne sám. A to ani na střední škole. A pak na vysoké je student ztracený nebo vyučující z nenadšeného materiálu nešťastný. Co bude dělat v práci? No – přesně! Jenom to, co bude muset.
Vytěžit to
Ve třetím bodě autor zmiňuje fakt, že online prostor a nástroje asi nabízí víc, než co zatím stihl využít. Naučit se pracovat v novém prostředí a umět jej jako nástroj opravdu naplno zužitkovat – to chce prostě čas a zkušenost. Pokud má někdo takovou sebereflexi, časem se bude jen zlepšovat. Ale ukazuje to přeci jen jednu věc – že učitelé, ani ti flexibilnější, nejsou příliš zběhlí v možnostech, které technologie nabízí. Většinou snad nemají důvod být zběhlí. Hm, nemají? Teď už jeden další pribyl. Mnohé jiné už existují. A pokud by se náhodou povedlo prosadit místo povinně docházky povinné vzdělávání, byla by možnost připravit pro žáky i takovou formu výuky, kde by ti, kterým vyhovuje vyloženě vlastní tempo a větší klid, mohli studovat z domu, nebo by alespoň nemuseli chodit do školy každý den. Vše odvisí od možností rodiny i jich samotných, samozřejmě. Věřím, že určitě na SŠ by to mohl být funkční model, který by v důsledku mnohem lépe učil studenty zodpovědnosti za vlastní studium a také mnoho sebeřídících kompetencí. Mimo jiné by to také mohlo umožnit ve škole víc času věnovat třeba diskusím a místo domácích úkolů mít smysluplnější domácí přípravu na zajímavější školní aktivity. Berte to jen jako brainstorming, ne jako předkládaný model. Ale faktem je, že umět vytěžit technologie, by se učitelům leckdy hodilo.
Zodpovědnost je, když…
Další, čtvrtý bod je skutečnou motivací pro vznik této úvahy a s předchozím souvisí. Jde o to, že autor píše o tom, jak důkladně připravil úkoly, zadání, termíny, komunikaci i hodnocení. A zpětně to vidí jako chybu! Víte proč? Protože mu tak utekla příležitost naučit žáky něco jiného a možná užitečnějšího, cituji: “Neuvědomil jsem si, podobně jako Thom H Gibson, že čím více svobody svým žákům dám, aby sami sebe řídili, tím více budou brát tuto zodpovědnost vážně. Často v souvislosti se vzděláváním skloňujeme slovo personalizace. Personalizace ale mimo jiné znamená svěřovat více zodpovědnosti.” Autorovi žáci dostanou možnost se sami ohodnotit, za svou aktivitu a činy během dálkové výuky.
Učit žáky zodpovědnosti, to chce asi každý učitel. Ale ruku na srdce, co si pod tím představíte vy? Který žák je zodpovědný – ten, který donese druhý den zadaný úkol nebo ten, který se na něj vykašle a nechá si dát černý puntík? Dokážete to říct? Řešení jsou čtyři: 1. Zodpovědný není ani jeden. První vůbec o zodpovědnosti neuvažuje, ví, že kdyby úkol neudělal, bude mít doma průšvih, případně mu to zhorší průměr na vysvědčení a nevezmou ho na školu, kam ho rodiče hlásí… Je vycvičený plnit úkoly, tak ho udělá a bude mít pokoj.
Druhý žák ho neudělá, protože to má prostě na háku, stejně bude automechanik nebo stejně zdědí firmu nebo prostě máma vysvětlí učitelce, že prostě doma úkoly dělat nebudou, protože na to prostě nemají čas, musí do florbalu. Nebo na to prostě zapomene, protože si nic nezapisuje nebo má jen takovou snílkovskou povahu. Oba žáci považují úkol za obtěžující, jen jeden z nich byl z venku donucen ho splnit.
2. Zodpovědní jsou oba. První žák má o předmět zájem a úkoly plní rád. Ví, že se bude s tématem dál pracovat a nechce při další práci tápat. Nebo ví, že na jeho vysněnou školu potřebuje dobrý průměr a plnění úkolů je zanedbatelná újma proti benefitům, které přinese.
Druhý žák je nadaný hudebník, věnuje svému nástroji hodiny denně a průměr známek není pro něj zásadní. Má podporu rodičů a tak čas potřebný pro vypracování úkolu věnuje svému zájmu a z černého puntíku a zhoršené známky si hlavu nedělá. Oba se rozhodli na základě vědomé úvahy a vnitřní motivace.
3. Zodpovědný je první a druhý ne. 4. Zodpovědný je druhý a první ne. :-). To jen pro doplnění kombinací.
Pointa je v tom, že z prostého výsledku nemůžeme tušit nic o motivaci. Zodpovědnost je složitý vnitřní proces, kdy musíme zvážit všechny okolnosti a možné důsledky a přijmout nějaké rozhodnutí. A z něj plynoucí důsledky. Možná i proto pořád u nás nemáme jasno v tom, jestli demokracie je to nejlepší zřízení. Ona totiž není nejpohodlnější. Pohodlné je plnění úkolů. Proto si myslím, že i mnohé představy o tom, jak vypadá dobrý žák, jsou vlastně mylné. Stejně jako představa o tom, že dítě má především být poslušné. Má poslouchat autoritu. Autoritou je dospělý. Ale kde je řečeno, že dospělý je vždycky ten, kdo má pravdu, správné názory, hodnoty nebo dobré nápady? A kam se ztratilo vědomí toho, že z dítěte také bude jednou dospělý? A budeme chtít, aby byl zodpovědný… a jsme zpátky u toh – co to po něm vlastně chceme?
Podobně se můžeme zamyslet nad takovými charakteristikami žáka jako je pečlivost nebo smysl pro řád. Co když je to jen odevzdanost, slepá poslušnost, lenost, přizpůsobivost… A co když právě nepřizpůsobivost je jeden z klíčů k úspěchu? A co když to má každý žák jinak? Co když jednomu pomůže k úspěchu a životní spokojenost to, že dělá všechny úkoly a druhému to, že dělá jen ty, které ho zaujmou? Co ale pak v té škole máme známkovat? A jak? Nesměji se, sama si tyhle otázky zcela vážně kladu už řadu let.
Skončím podobně jako autor textu, na který zde reaguji. Opakované definování našich cílů, ověřování obsahu slov, kterými je definujeme, cílené prověřování toho, co děláme – to vše je součástí každé činnosti, pokud ji chceme dělat dobře. Kontinuálně dobře. Pokud se tedy někdy ukáže, kolik toho dobře není, kolik toho nesedí nebo se prostě dá dělat líp, nebo je třeba znovu projít a prodiskutovat… tak by se to mělo udělat a ne usilovat o to, abychom se vrátili tam, kde jsme byli předtím, než všechno to haraburdí vyplavalo.