Povinné vzdělávání

Nyní probíhá diskuse o vhodnosti opět otevřít školy. Probírá se, které stupně otevřít, aby se rodičům (a státní pokladně) ulevilo, jaké podmínky musí žáci a školy splňovat. Jestli nosit roušky ve školách, jak zabezpečit metrové odstupy jednotlivých dětí od sebe… Je mnoho rodičů, kterým se otevírání nezdá, stejně jako těch, kteří po otevření škol volají. Pokud ale školy otevřou a rodiče tam své dítě nebudou posílat, co se stane?

Myslím, že je na místě uvést pár pojmů, které nyní média zaměňují, a jednu drobnost, která by ovšem rodičům v rozhodování možná pomohla.

Dnes se děti učí doma. Nejedná se ovšem o domácí vzdělávání, ale o distanční výuku. Jaký je rozdíl? Domácí vzdělávání si rodič vybírá sám, a ředitel může (ale nemusí) žákovi tento způsob plnění povinné školní docházky povolit. Žák pak dvakrát za rok podstupuje přezkoušení podle látky v ŠVP dané školy, zodpovědnost má rodič.

Distanční výuka se také odehrává mimo budovu školy, ale je to škola (resp. učitelé), kteří řídí průchod učivem. Jak distanční výuku uchopit na základních školách, to je vlastně otázka posledního měsíce, protože to si málokterá škola dokázala představit. Výjimky existují (třeba ZŠ Březová). Obvykle zde rodič volí variantu distančního vzdělávání pro své dítě (nebo dítě samo) až na vyšším stupni – na střední škole (doplňující maturitní studium) a na škole vysoké (nejobvyklejší situace).

Oba uvedené způsoby jsou jen variantami na povinnou školní docházku zakotvenou v zákoně. V jakémkoliv jiném případě žák do školy chodit musí – a tam je zakopán pes současné situace. V případě otevření škol hrozí rodičům, kteří své žáky do školy nepošlou, ze zákona vyplývající sankce.

Existuje ještě jiná cesta, která by ovšem vyžadovala změnu zákona. Je to svým způsobem drobnost v názvu – změnit povinnou školní docházku na povinné vzdělávání. Dlouhodobě se tématu věnuje například Svoboda učení. Návrh na změnu předložili v roce 2018 Piráti. I když se v obou případech diskutuje změna přístupu k individuálnímu vzdělávání, v dnešním kontextu by bylo povinné vzdělávání (a ne docházka) řešením obav rodičů z šíření nákazy mezi školáky.

Myslím, že by bylo přínosné dostat téma změny z povinné školní docházky na povinné vzdělávání do širší veřejné debaty. Současná situace ukázala, že je to nejen schůdná cesta pro více rodin, ale že některým může i vyhovovat. Pomáhá představě o tom, co to vlastně je, co vzdělávání (nejen) dětí obnáší, a že se takovéto změny náš vzdělávací systém nemusí bát. Všem jde o totéž – o kvalitní vzdělání našich dětí.