Máme duben 2020 a začínají se pomalu objevovat analýzy, ale i předpovědi nebo možná přání toho, jak bude situace ve školním vzdělávání vypadat v budoucnu, až se zase školy otevřou. Netroufám si sama na nějaké odhady, myslím si, že se mnohdy dokážeme z každé zkušenosti docela dobře otřepat, aniž bychom na svém přístupu cokoliv změnili. Nicméně je jasné, že zůstane výrazná a dosud neabsolvovaná zkušenost s online prostorem a technologiemi na straně učitelů i žáků (a jejich rodin). Chci se s vámi teď podělit o něco jiného. O to, co mi vyznívá z diskusí, které pročítám, co se totiž už teď ukázalo jako existující fakt a jaké důležité informace a otázky mi z toho plynou.
Velká část diskusí probíhá na Facebooku, další potom pod různými rozhovory nebo vyjádřeními politiků nebo různorodých odborníků. Na Facebooku jsem členem několika uzavřenějších profesních skupin pedagogů (přeci jen se mezi ně stále počítám), ale i skupin, které záměrně sdružují učitele a rodiče. Jsem i členem ryze rodičovských skupin a samozřejmě skupin, kde diskutují všichni a o všem :-). Co se tedy dle mého z nich dá vyčíst?
Když dva dělají totéž, není to totéž
Různé školy, ale i různé rodiny, byly na současnou situaci různě připravené. Připadá vám to jako banální sdělení? Jenže ono není. Nese s sebou hned dva důsledky. Podmínky jednotlivých rodin významným způsobem určují vzdělávací možnosti dětí a často i jejich motivaci a celoživotní vztah k učení (se). Pro školy by pohled do domovů svých žáků mohl a měl přinést informace o tom, v jak rozmanitých podmínkách žáci doma pracují a co v takovém světle skutečně znamená usilovat o individualizovanější přístup ve vzdělávání. Ta různost může spočívat v technickém zázemí rodiny, možnosti technologie sdílet s dětmi nebo i to, kolik dětí se o počítač v rodině dělí. Ale také spočívá v tom, kolik reálného času mají rodiče, kolik ho tráví v práci, to, jaké mají rodiče možnosti případně dítěti s úkoly nebo i pouhým porozuměním zadání pomoci. Samozřejmě to souvisí s tím, jaký vztah k učení (se) v rodině je a jestli třeba dokáže rodina sama vymyslet vzdělávací obsah, když se životní situace a průběh dne zásadně proměnily.
Různá připravenost škol zas ukazuje, že některé školy nejsou úplně kované v komunikaci navenek, ale bohužel ani uvnitř. Učitelé neví, jak pracují jejich kolegové a ředitel je v tomto poznávání nepodporuje. Často asi ani on nemá úplně přehled o učebních stylech svých pedagogů. Učitelé tak byli hozeni do vody nejen samotnou situací, ale vlastně i svým vedením. Ministerstvo školství vydalo nějaké ucelené doporučující materiály teprve několik týdnů po začátku nucené domácí/distanční výuky a mnoho škol celkem tápalo. Ukázalo se také, že technologie stále nejsou příliš silnou stránkou učitelů – na druhou stranu se prakticky všichni, nebo alespoň významná většina učitelů, s výzvou snažili poprat, jak uměli a lépe nebo hůře to funguje nakonec všude. Učitelům jejich situaci vůbec nezávidím, nápor na psychiku to musel být minimálně v prvních dnech obrovský. (Jsem teď ráda, že jsem si rodičovskou dovolenou o něco protáhla).
Vyplavalo na povrch i to, jak rozdílnými způsoby se ve školách učí. Pro zjednodušení se teď bavím hlavně o ZŠ. Je to období povinné školní docházky a jeho ideou je vybavit všechny děti nějakým společným základem. Ale rozdíly jsou tady markantní. Třeba hned v obyčejném lidském přístupu a vztahu k žákům, který se projevuje hlavně v komunikaci (od neuvěřitelně strohé až arogantní po velmi vřelou, chápající a podporující). V množství zadávané práce a požadovaných testů (od velmi rozumných doporučení a delších termínů na práci, po každodenní testování, zasílání výpisků a povinných streamovaných videolekcí). V (ne)lpění na známkách (více viz další body). V rozmanitosti a podpoře rodin i ve snaze o individuálnější podobu látky.
Co ale dalšího vyplývá z toho, že jednotlivé ZŠ učí tak rozdílně? Že i výstupy z nich budou mít jinou kvalitu. A hodnotu. Tak třeba vysvědčení, které často bývá součástí kritérií u přijímaček… Z výše řečeného je jasné, že nejsou vůbec srovnatelná. To jsme asi tiše všichni tušili, ale nebylo to tak vidět a co oči nevidí, srdce nebolí. Obtížně lze docílit rovné podoby vzdělávání, když stojí neodmyslitelně na osobnosti učitele a jeho podmínkách na pracovišti, ale nějaké porovnání by mělo být přeci jen možné – zvlášť když právě z těch výstupů děláme SROVNÁVACÍ kritéria mnoha zkoušek, například hrají nezanedbatelnou roli u přijímací zkoušky na SŠ. Jenže z toho, co jsem viděla a četla, je to porovnání úplně mimo. Naprosto… prostě naprosto. A podobně na tom budou žáci i u státních maturit. Přidávám tady jedno opravdu těžké závaží na misku vah v prospěch zrušení státní maturity a standardizovaných přijímacích řízení.
Tak za kolik?
Známkování – opět téma jak Brno. Omlouvám se svému adoptivnímu městu :-). Překvapilo mne, jak otevřeně a tvrdě někteří učitelé stojí za známkami a zdánlivě přesvědčivě a hluboce přesvědčeně argumentují tím, že bez nich by ti flinci nedělali už vůbec nic. Co to ukazuje? Že nejen žáci se učí kvůli známkám, ale i mnozí učitelé učí kvůli známkám. Že pro výuku a učení se nejsme motivování ničím, než bičem. Že se leckde zcela rezignovalo na vnitřní motivaci. Současně se ale ukázalo, kolik osvícených ředitelů a učitelů máme, protože mnozí od začátku volili jiný způsob zpětné vazby, ať už vyčkávali, až budou o stavu vědět víc nebo jim to prostě tak dávalo větší smysl. Můj osobní tip je, že tento přístup ve výsledku pomohl nejen žákům se do domácí školy zapojit, ale ulevil od velikého stresu i rodičům.
Rodiče ne vždy zvládají. Nejčastěji z důvodů časových. I proto nedává moc smysl zahrnout děti kvantem úkolů a testů a čekat, že rodiče je s nimi projdou a dohlédnou, aby se dítě učilo. I tady se ukázalo, že to lze od začátku stavět jinak a postřehla jsem, že některé školy se snažily svou distanční výuku stavět tak, aby rodič nemusel být zapojen nebo byl zapojen minimálně. Komunikace probíhala jen mezi žáky a učiteli a věřím, že v tomto prostředí důvěry byla i motivace se výuky účastnit na straně žáků větší. O tématu hovoří Feřtek v rozhovoru pro DVTV.
Povinnost je povinnost
Začíná se pomalu mluvit o tom, jak a kdy se děti a snad i učitelé do škol vrátí. V tuto chvíli nabízená představa dětí a učitelů ve škole v rouškách děsí svorně učitele i rodiče. Asi i děti, ale ty to zcela správně řeší nejméně ze všech, protože je to stejně ještě jen ve fázi představ. Ale ozvaly se velmi silné hlasy, že rodiče v takovém případě své děti do školy nedají, nenechají je sedět v roušce v nejistém prostředí. Snad jde o rodiče, kteří si mohou dovolit dítě doma nechat. Jenže neví, jak ho případně legálně omluvit. A tady se dostáváme k problému “povinná školní docházka vs. povinné vzdělávání”. Už existují i politické snahy o to dostat do školní legislativy tuto změnu. Malé slovíčko s velkým dopadem. Ustanovit možnost povinného vzdělávání by dovolilo zcela legálně rodičům i dětem se rozhodovat o formě, kterou se budou vzdělávat. Zbavilo by je to nutnosti docházet do školy, případně by tam chodili jen některé dny nebo podle své potřeby nebo na konzultace. Pokud rodiče musí chodit do práce a nemohou se denně dítěti věnovat a přesto se jim v současné době podařilo pro své dítě získat status domácího vzdělávání, řeší to buď komunitním vzděláváním (více rodin si vzájemně vzdělává děti, rodiče nebo jeden z nich pracují na částečný úvazek nebo jen podnikají z domu atp.), nebo soukromými školami (ne vždy v rejstříku Ministerstva školství), kde si zaplatí skupina rodičů učitele pro své děti. Oboje ale vyžaduje nějaký standard finančního zázemí a zatím také splnění mnoha dalších podmínek. Není to pro každého a určitě by po této možnosti každý nesáhl.
Nejlevnější hlídání nebo násobná investice?
Ukazuje se totiž, že školu jako instituci zásadně potřebujeme. I kdyby narostl počet doma vyučovaných dětí, v budoucnosti, do jaké dokážeme dohlédnout, nebude hrozit, že by školy neměly své klienty. Už jenom proto, že většina rodičů musí chodit do práce a na domácího učitele jednoduše finance nemají. Učitelé se potom někdy cítí jako levná hlídací služba, a tak trochu jí skutečně jsou. Tady bychom si ale měli jako společnost uvědomit ekonomický benefit, který nám učitelé poskytují – dovolují nám vydělávat peníze, dovolují větší rozmach ekonomických aktivit. Jednoduše, více lidí v produktivním věku je ekonomicky aktivních – anglicky psaný článek na toto téma si můžete přečíst zde. Učitelé jsou nezbytnou součástí naší ekonomické struktury. I proto bychom si měli svých učitelů vážit a neupírat jim slušné platy. Současná krize to ukazuje docela hezky. Leckdo může pracovat z domu, je to výhoda moderní doby a digitálních technologií, ale leckdo do práce stále chodí a ti opravdu se školou bojují, mají-li víc dětí, tak doslova padají na hubu. Někteří o práci dočasně přišli, někteří ji mají, ale nesmí do ní docházet a dostávají jen částečný plat, ale to vše je neudržitelné na delší dobu. Takže ano, učitelé jsou ekonomicky produktivní hned třikrát. Vychovávají další ekonomickou sílu, sami do ekonomiky investují a navíc umožňují se na ekonomice podílet dalším lidem.
Možná bychom se mohli zamýšlet i nad dalšími jevy, které se teď vynořily více na povrch a dávat mnohde za pravdu Bobu Krtousovi nebo Tomáši Feřtkovi. Jen ještě jednu věc zmíním – školství je hned po informacích z oblasti zdravotnictví a zdraví aktuálně nejviditelnější a nejčastější téma všech médií. Týká se až na zanedbatelné výjimky všech. Je to zásadní téma. A mělo by se u nás konečně stát opravdovou prioritou. Co nejdříve, jak jen to bude možné.
Moc nám všem přeji pevné zdraví i to, abychom se naučili žít v novém světě a aby nás stihlo co nejméně negativních dopadů.