Co dalšího vyplavalo na hladinu školních vod

Máme 19. května a už je to pár dní, co se, poměrně rozháraně a za komplikovaných opatření, začaly otevírat školy. Je vlastně otázka, kdo se do nich vrací? Skupiny žáků, ne dřívější třídy, nejistí a rozdvojení učitelé, a někde jen asistenti na hlídání žákovských skupin. A máme před sebou ještě šest týdnů do konce školního roku a otázek budeme mít až nad hlavu zřejmě i celé prázdniny. V mém minulém textu o tom, co vyplavalo na hladinu školství od poloviny března, jsem zmiňovala spíš to viditelné zvenku. Následující text je reakcí na sebereflektující článek českého učitele a bude tak vlastně vyprávět o tom, co vyplavalo uvnitř. Alespoň uvnitř těch, kdo chtějí současnou situaci do budoucna proměnit v přínosnou zkušenost.

Sdílená radost, dvojnásobná radost

V prvním bodu hned autor (aktivní učitel, který se s výukou online poměrně rychle vypořádal) narazil na problém, který neexistuje jen v době krizového stavu, jakou teď procházíme. Totiž problém toho, jak si představujeme samostatnost

Připravím si něco pro žáky (sám), jsem s tím (sám) dost spokojený a s žáky s tím také (sám) pracuji. Kde je chyba? Chybí tam sdílení v rámci profese. Zpětná vazba nejen třeba od žáka, ale také od kolegy. Pohled odjinud. Konzultace, podpora. Tohle se běžně ve školách neděje. Že by se pravidelně a záměrně scházeli učitelé a diskutovali o svých postupech, metodách, sdíleli si nápady… Ono u nás vůbec sdílení a) úspěchů, b) chyb není moc běžnou věcí. Ale proč ne? V prvním případě se bojíme, že přijdeme o nějaké naše know-how a možná nějakou výjimečnost nebo prestiž s tím spojenou. Nebo hůř, že si někdo ušije kabát z cizího (našeho) peří. Dost lidí se v tom případě odvolává na špatnou zkušenost a to je hodně zlá zpráva o stavu společnosti. V bodu b) jde o klasickou, i v minulém článku zmíněnou skutečnost, že se za chyby stydíme, že se jich bojíme a jejich přiznání chápeme jako ztrátu kreditu. Neumíme s chybou pracovat. A co hůř, často nám skutečně přiznaná chyba přinese újmu. V obou případech by ale bylo o tolik užitečnější si zkušenosti vzájemně předat a mít možnost se o nich pobavit. Třeba ve sborovně. Na poradě. Mimochodem – víte, kolik stojí třeba podnikatelský mentoring? Hodně. Má totiž fakt velkou cenu.

Připojit se a zapojit se

Druhý bod se týká (ne)účasti všech žáků na náhradní výuce. Autor zmiňuje, že zřejmě málo studentům vysvětlil cíl a smysl jím připravených úkolů a setkávání. Souvisí to s budováním vnitřní motivace pro žáky. Aby oni sami pochopili, proč se mají připojit a zapojit (pominu teď případný nedostatek v technickém zázemí). I o motivaci byla už minule řeč, ale asi ještě bude, protože ono s ní stojí a padá mnohé, nejen ve vzdělávání. Vnitřní motivaci musí třeba mít i podnikatel, který chce překonat obtížné chvíle a mít stále na zřeteli svou vizi. Musí ji mít kdokoliv, kdo chce něco udělat. CHCE. SÁM. To je vnitřní motivace. Myslím, že je skoro nemožné pro učitele, pokud něco podobného žák alespoň trochu nezná z rodiny, kde je motivací trest nebo odměna, takovou motivaci probudit. Nebo to možné je, ale nesmírně obtížné. A pokud o to učitel ve své výuce neusiluje ani za běžného provozu, online se mu to povede jen… no, spíš nepovede. Někteří z učitelů, se kterými jsem mluvila, mají například zkušenost, že někteří žáci pracují stále a to se nezměnilo ani teď, jenže za nimi stojí rodič, který dohlíží na plnění úkolů. Takhle také vnitřní motivace nevzniká, naopak ji to zabíjí. Takhle vzniká poslušnost, ta slepá, ne ta, kdy autoritu respektujeme přirozeně. Učitel může být spokojený, ale stejně cítí, že tam něco nesedí. Žák pracuje, jenomže ne sám. A to ani na střední škole. A pak na vysoké je student ztracený nebo vyučující z nenadšeného materiálu nešťastný. Co bude dělat v práci? No – přesně! Jenom to, co bude muset.

Vytěžit to

Ve třetím bodě autor zmiňuje fakt, že online prostor a nástroje asi nabízí víc, než co zatím stihl využít. Naučit se pracovat v novém prostředí a umět jej jako nástroj opravdu naplno zužitkovat – to chce prostě čas a zkušenost. Pokud má někdo takovou sebereflexi, časem se bude jen zlepšovat. Ale ukazuje to přeci jen jednu věc – že učitelé, ani ti flexibilnější, nejsou příliš zběhlí v možnostech, které technologie nabízí. Většinou snad nemají důvod být zběhlí. Hm, nemají? Teď už jeden další pribyl. Mnohé jiné už existují. A pokud by se náhodou povedlo prosadit místo povinně docházky povinné vzdělávání, byla by možnost připravit pro žáky i takovou formu výuky, kde by ti, kterým vyhovuje vyloženě vlastní tempo a větší klid, mohli studovat z domu, nebo by alespoň nemuseli chodit do školy každý den. Vše odvisí od možností rodiny i jich samotných, samozřejmě. Věřím, že určitě na SŠ by to mohl být funkční model, který by v důsledku mnohem lépe učil studenty zodpovědnosti za vlastní studium a také mnoho sebeřídících kompetencí. Mimo jiné by to také mohlo umožnit ve škole víc času věnovat třeba diskusím a místo domácích úkolů mít smysluplnější domácí přípravu na zajímavější školní aktivity. Berte to jen jako brainstorming, ne jako předkládaný model. Ale faktem je, že umět vytěžit technologie, by se učitelům leckdy hodilo.

Zodpovědnost je, když…

Další, čtvrtý bod je skutečnou motivací pro vznik této úvahy a s předchozím souvisí. Jde o to, že autor píše o tom, jak důkladně připravil úkoly, zadání, termíny, komunikaci i hodnocení. A zpětně to vidí jako chybu! Víte proč? Protože mu tak utekla příležitost naučit žáky něco jiného a možná užitečnějšího, cituji: “Neuvědomil jsem si, podobně jako Thom H Gibson, že čím více svobody svým žákům dám, aby sami sebe řídili, tím více budou brát tuto zodpovědnost vážně. Často v souvislosti se vzděláváním skloňujeme slovo personalizace. Personalizace ale mimo jiné znamená svěřovat více zodpovědnosti.” Autorovi žáci dostanou možnost se sami ohodnotit, za svou aktivitu a činy během dálkové výuky.

Učit žáky zodpovědnosti, to chce asi každý učitel. Ale ruku na srdce, co si pod tím představíte vy? Který žák je zodpovědný – ten, který donese druhý den zadaný úkol nebo ten, který se na něj vykašle a nechá si dát černý puntík? Dokážete to říct? Řešení jsou čtyři:  1. Zodpovědný není ani jeden. První vůbec o zodpovědnosti neuvažuje, ví, že kdyby úkol neudělal, bude mít doma průšvih, případně mu to zhorší průměr na vysvědčení a nevezmou ho na školu, kam ho rodiče hlásí… Je vycvičený plnit úkoly, tak ho udělá a bude mít pokoj.

Druhý žák ho neudělá, protože to má prostě na háku, stejně bude automechanik nebo stejně zdědí firmu nebo prostě máma vysvětlí učitelce, že prostě doma úkoly dělat nebudou, protože na to prostě nemají čas, musí do florbalu. Nebo na to prostě zapomene, protože si nic nezapisuje nebo má jen takovou snílkovskou povahu. Oba žáci považují úkol za obtěžující, jen jeden z nich byl z venku donucen ho splnit.

2. Zodpovědní jsou oba. První žák má o předmět zájem a úkoly plní rád. Ví, že se bude s tématem dál pracovat a nechce při další práci tápat. Nebo ví, že na jeho vysněnou školu potřebuje dobrý průměr a plnění úkolů je zanedbatelná újma proti benefitům, které přinese.

Druhý žák je nadaný hudebník, věnuje svému nástroji hodiny denně a průměr známek není pro něj zásadní. Má podporu rodičů a tak čas potřebný pro vypracování úkolu věnuje svému zájmu a z černého puntíku a zhoršené známky si hlavu nedělá. Oba se rozhodli na základě vědomé úvahy a vnitřní motivace.

3. Zodpovědný je první a druhý ne. 4. Zodpovědný je druhý a první ne. :-). To jen pro doplnění kombinací.

Pointa je v tom, že z prostého výsledku nemůžeme tušit nic o motivaci. Zodpovědnost je složitý vnitřní proces, kdy musíme zvážit všechny okolnosti a možné důsledky a přijmout nějaké rozhodnutí. A z něj plynoucí důsledky. Možná i proto pořád u nás nemáme jasno v tom, jestli demokracie je to nejlepší zřízení. Ona totiž není nejpohodlnější. Pohodlné je plnění úkolů. Proto si myslím, že i mnohé představy o tom, jak vypadá dobrý žák, jsou vlastně mylné. Stejně jako představa o tom, že dítě má především být poslušné. Má poslouchat autoritu. Autoritou je dospělý. Ale kde je řečeno, že dospělý je vždycky ten, kdo má pravdu, správné názory, hodnoty  nebo dobré nápady? A kam se ztratilo vědomí toho, že z dítěte také bude jednou dospělý? A budeme chtít, aby byl zodpovědný… a jsme zpátky u toh – co to po něm vlastně chceme?

Podobně se můžeme zamyslet nad takovými charakteristikami žáka jako je pečlivost nebo smysl pro řád. Co když je to jen odevzdanost, slepá poslušnost, lenost, přizpůsobivost… A co když právě nepřizpůsobivost je jeden z klíčů k úspěchu? A co když to má každý žák jinak? Co když jednomu pomůže k úspěchu a životní spokojenost to, že dělá všechny úkoly a druhému to, že dělá jen ty, které ho zaujmou? Co ale pak v té škole máme známkovat? A jak? Nesměji se, sama si tyhle otázky zcela vážně kladu už řadu let.

Skončím podobně jako autor textu, na který zde reaguji. Opakované definování našich cílů, ověřování obsahu slov, kterými je definujeme, cílené prověřování toho, co děláme – to vše je součástí každé činnosti, pokud ji chceme dělat dobře. Kontinuálně dobře. Pokud se tedy někdy ukáže, kolik toho dobře není, kolik toho nesedí nebo se prostě dá dělat líp, nebo je třeba znovu projít a prodiskutovat… tak by se to mělo udělat a ne usilovat o to, abychom se vrátili tam, kde jsme byli předtím, než všechno to haraburdí vyplavalo.

Krok vpřed a několik vzad a stranou

Dnes s dovolením autorky příspěvek „jen“ sdílíme. Myslím si, že je důležité vědět a znát, o čem naši zastupitelé rozhodují, a co to znamená pro nás, „obyčejné lidi“.

Poslanci minulý týden (6. května 2020) schválili zrušení povinné maturity z matematiky. Bohužel k tomu přilepili:

Zrušení Národního programu vzdělávání a zpodrobnění učiva v RVP. Prakticky to znamená, že MŠMT dostává absolutní pravomoc nad obsahem učiva.

Zmocnění ředitelům pro kompletní zákaz mobilů ve školách a školských zařízeních. Takže i v družině, v jídelně, v DDM, dětských domovech, na tzv. intrech (domovy mládeže pro středoškoláky).

Pište svým senátorům, ti to ještě můžou vrátit. Co víc, můžou k tomu ještě přihodit zákonný rámec pro distanční vzdělávání, protože podzimní návrat k běžnému provozu je nejistý.

(Abychom byli fér, přilepili k tomu ještě několik dalších celkem rozumných změn, například lepší financování školních výletů.)

Zdroj: Sněmovní tisk číslo 645. Jedná se o pozměňovací návrhy A18, A19 a G1 až G3. https://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=8&T=645

Pokud s návrhem nesouhlasíte ve stávající podobě, napište svým senátorům. Autorka problémy schválené novely podrobně vysvětluje v dopise, který senátorům poslala; neváhejte se inspirovat či převzít argumentaci z dopisu, pokud s ní souhlasíte.

Zdroj: Řešení problémů ve škole, stížnosti na učitele a školy

Povinné vzdělávání

Nyní probíhá diskuse o vhodnosti opět otevřít školy. Probírá se, které stupně otevřít, aby se rodičům (a státní pokladně) ulevilo, jaké podmínky musí žáci a školy splňovat. Jestli nosit roušky ve školách, jak zabezpečit metrové odstupy jednotlivých dětí od sebe… Je mnoho rodičů, kterým se otevírání nezdá, stejně jako těch, kteří po otevření škol volají. Pokud ale školy otevřou a rodiče tam své dítě nebudou posílat, co se stane?

Myslím, že je na místě uvést pár pojmů, které nyní média zaměňují, a jednu drobnost, která by ovšem rodičům v rozhodování možná pomohla.

Dnes se děti učí doma. Nejedná se ovšem o domácí vzdělávání, ale o distanční výuku. Jaký je rozdíl? Domácí vzdělávání si rodič vybírá sám, a ředitel může (ale nemusí) žákovi tento způsob plnění povinné školní docházky povolit. Žák pak dvakrát za rok podstupuje přezkoušení podle látky v ŠVP dané školy, zodpovědnost má rodič.

Distanční výuka se také odehrává mimo budovu školy, ale je to škola (resp. učitelé), kteří řídí průchod učivem. Jak distanční výuku uchopit na základních školách, to je vlastně otázka posledního měsíce, protože to si málokterá škola dokázala představit. Výjimky existují (třeba ZŠ Březová). Obvykle zde rodič volí variantu distančního vzdělávání pro své dítě (nebo dítě samo) až na vyšším stupni – na střední škole (doplňující maturitní studium) a na škole vysoké (nejobvyklejší situace).

Oba uvedené způsoby jsou jen variantami na povinnou školní docházku zakotvenou v zákoně. V jakémkoliv jiném případě žák do školy chodit musí – a tam je zakopán pes současné situace. V případě otevření škol hrozí rodičům, kteří své žáky do školy nepošlou, ze zákona vyplývající sankce.

Existuje ještě jiná cesta, která by ovšem vyžadovala změnu zákona. Je to svým způsobem drobnost v názvu – změnit povinnou školní docházku na povinné vzdělávání. Dlouhodobě se tématu věnuje například Svoboda učení. Návrh na změnu předložili v roce 2018 Piráti. I když se v obou případech diskutuje změna přístupu k individuálnímu vzdělávání, v dnešním kontextu by bylo povinné vzdělávání (a ne docházka) řešením obav rodičů z šíření nákazy mezi školáky.

Myslím, že by bylo přínosné dostat téma změny z povinné školní docházky na povinné vzdělávání do širší veřejné debaty. Současná situace ukázala, že je to nejen schůdná cesta pro více rodin, ale že některým může i vyhovovat. Pomáhá představě o tom, co to vlastně je, co vzdělávání (nejen) dětí obnáší, a že se takovéto změny náš vzdělávací systém nemusí bát. Všem jde o totéž – o kvalitní vzdělání našich dětí.

Co vyplavalo na hladinu školních vod

Máme duben 2020 a začínají se pomalu objevovat analýzy, ale i předpovědi nebo možná přání toho, jak bude situace ve školním vzdělávání vypadat v budoucnu, až se zase školy otevřou. Netroufám si sama na nějaké odhady, myslím si, že se mnohdy dokážeme z každé zkušenosti docela dobře otřepat, aniž bychom na svém přístupu cokoliv změnili. Nicméně je jasné, že zůstane výrazná a dosud neabsolvovaná zkušenost s online prostorem a technologiemi na straně učitelů i žáků (a jejich rodin). Chci se s vámi teď podělit o něco jiného. O to, co mi vyznívá z diskusí, které pročítám, co se totiž už teď ukázalo jako existující fakt a jaké důležité informace a otázky mi z toho plynou.

Velká část diskusí probíhá na Facebooku, další potom pod různými rozhovory nebo vyjádřeními politiků nebo různorodých odborníků. Na Facebooku jsem členem několika uzavřenějších profesních skupin pedagogů (přeci jen se mezi ně stále počítám), ale i skupin, které záměrně sdružují učitele a rodiče. Jsem i členem ryze rodičovských skupin a samozřejmě skupin, kde diskutují všichni a o všem :-). Co se tedy dle mého z nich dá vyčíst?

Když dva dělají totéž, není to totéž

Různé školy, ale i různé rodiny, byly na současnou situaci různě připravené. Připadá vám to jako banální sdělení? Jenže ono není. Nese s sebou hned dva důsledky. Podmínky jednotlivých rodin významným způsobem určují vzdělávací možnosti dětí a často i jejich motivaci a celoživotní vztah k učení (se). Pro školy by pohled do domovů svých žáků mohl a měl přinést informace o tom, v jak rozmanitých podmínkách žáci doma pracují a co v takovém světle skutečně znamená usilovat o individualizovanější přístup ve vzdělávání. Ta různost může spočívat v technickém zázemí rodiny, možnosti technologie sdílet s dětmi nebo i to, kolik dětí se o počítač v rodině dělí. Ale také spočívá v tom, kolik reálného času mají rodiče, kolik ho tráví v práci, to, jaké mají rodiče možnosti případně dítěti s úkoly nebo i pouhým porozuměním zadání pomoci. Samozřejmě to souvisí s tím, jaký vztah k učení (se) v rodině je a jestli třeba dokáže rodina sama vymyslet vzdělávací obsah, když se životní situace a průběh dne zásadně proměnily.

Různá připravenost škol zas ukazuje, že některé školy nejsou úplně kované v komunikaci navenek, ale bohužel ani uvnitř. Učitelé neví, jak pracují jejich kolegové a ředitel je v tomto poznávání nepodporuje. Často asi ani on nemá úplně přehled o učebních stylech svých pedagogů. Učitelé tak byli hozeni do vody nejen samotnou situací, ale vlastně i svým vedením. Ministerstvo školství vydalo nějaké ucelené doporučující materiály teprve několik týdnů po začátku nucené domácí/distanční výuky a mnoho škol celkem tápalo. Ukázalo se také, že technologie stále nejsou příliš silnou stránkou učitelů – na druhou stranu se prakticky všichni, nebo alespoň významná většina učitelů, s výzvou snažili poprat, jak uměli a lépe nebo hůře to funguje nakonec všude. Učitelům jejich situaci vůbec nezávidím, nápor na psychiku to musel být minimálně v prvních dnech obrovský. (Jsem teď ráda, že jsem si rodičovskou dovolenou o něco protáhla).

Vyplavalo na povrch i to, jak rozdílnými způsoby se ve školách učí. Pro zjednodušení se teď bavím hlavně o ZŠ. Je to období povinné školní docházky a jeho ideou je vybavit všechny děti nějakým společným základem. Ale rozdíly jsou tady markantní. Třeba hned v obyčejném lidském přístupu a vztahu k žákům, který se projevuje hlavně v komunikaci (od neuvěřitelně strohé až arogantní po velmi vřelou, chápající a podporující). V množství zadávané práce a požadovaných testů (od velmi rozumných doporučení a delších termínů na práci, po každodenní testování, zasílání výpisků a povinných streamovaných videolekcí). V (ne)lpění na známkách (více viz další body). V rozmanitosti a podpoře rodin i ve snaze o individuálnější podobu látky.

Co ale dalšího vyplývá z toho, že jednotlivé ZŠ učí tak rozdílně? Že i výstupy z nich budou mít jinou kvalitu. A hodnotu. Tak třeba vysvědčení, které často bývá součástí kritérií u přijímaček… Z výše řečeného je jasné, že nejsou vůbec srovnatelná. To jsme asi tiše všichni tušili, ale nebylo to tak vidět a co oči nevidí, srdce nebolí. Obtížně lze docílit rovné podoby vzdělávání, když stojí neodmyslitelně na osobnosti učitele a jeho podmínkách na pracovišti, ale nějaké porovnání by mělo být přeci jen možné – zvlášť když právě z těch výstupů děláme SROVNÁVACÍ kritéria mnoha zkoušek, například hrají nezanedbatelnou roli u přijímací zkoušky na SŠ. Jenže z toho, co jsem viděla a četla, je to porovnání úplně mimo. Naprosto… prostě naprosto. A podobně na tom budou žáci i u státních maturit. Přidávám tady jedno opravdu těžké závaží na misku vah v prospěch zrušení státní maturity a standardizovaných přijímacích řízení.

Tak za kolik?

Známkování – opět téma jak Brno. Omlouvám se svému adoptivnímu městu :-). Překvapilo mne, jak otevřeně a tvrdě někteří učitelé stojí za známkami a zdánlivě přesvědčivě a hluboce přesvědčeně argumentují tím, že bez nich by ti flinci nedělali už vůbec nic. Co to ukazuje? Že nejen žáci se učí kvůli známkám, ale i mnozí učitelé učí kvůli známkám. Že pro výuku a učení se nejsme motivování ničím, než bičem. Že se leckde zcela rezignovalo na vnitřní motivaci. Současně se ale ukázalo, kolik osvícených ředitelů a učitelů máme, protože mnozí od začátku volili jiný způsob zpětné vazby, ať už vyčkávali, až budou o stavu vědět víc nebo jim to prostě tak dávalo větší smysl. Můj osobní tip je, že tento přístup ve výsledku pomohl nejen žákům se do domácí školy zapojit, ale ulevil od velikého stresu i rodičům.

Rodiče ne vždy zvládají. Nejčastěji z důvodů časových. I proto nedává moc smysl zahrnout děti kvantem úkolů a testů a čekat, že rodiče je s nimi projdou a dohlédnou, aby se dítě učilo. I tady se ukázalo, že to lze od začátku stavět jinak a postřehla jsem, že některé školy se snažily svou distanční výuku stavět tak, aby rodič nemusel být zapojen nebo byl zapojen minimálně. Komunikace probíhala jen mezi žáky a učiteli a věřím, že v tomto prostředí důvěry byla i motivace se výuky účastnit na straně žáků větší. O tématu hovoří Feřtek v rozhovoru pro DVTV.

Povinnost je povinnost

Začíná se pomalu mluvit o tom, jak a kdy se děti a snad i učitelé do škol vrátí. V tuto chvíli nabízená představa dětí a učitelů ve škole v rouškách děsí svorně učitele i rodiče. Asi i děti, ale ty to zcela správně řeší nejméně ze všech, protože je to stejně ještě jen ve fázi představ. Ale ozvaly se velmi silné hlasy, že rodiče v takovém případě své děti do školy nedají, nenechají je sedět v roušce v nejistém prostředí. Snad jde o rodiče, kteří si mohou dovolit dítě doma nechat. Jenže neví, jak ho případně legálně omluvit. A tady se dostáváme k problému “povinná školní docházka vs. povinné vzdělávání”. Už existují i politické snahy o to dostat do školní legislativy tuto změnu. Malé slovíčko s velkým dopadem. Ustanovit možnost povinného vzdělávání by dovolilo zcela legálně rodičům i dětem se rozhodovat o formě, kterou se budou vzdělávat. Zbavilo by je to nutnosti docházet do školy, případně by tam chodili jen některé dny nebo podle své potřeby nebo na konzultace. Pokud rodiče musí chodit do práce a nemohou se denně dítěti věnovat a přesto se jim v současné době podařilo pro své dítě získat status domácího vzdělávání, řeší to buď komunitním vzděláváním (více rodin si vzájemně vzdělává děti, rodiče nebo jeden z nich pracují na částečný úvazek nebo jen podnikají z domu atp.), nebo soukromými školami (ne vždy v rejstříku Ministerstva školství), kde si zaplatí skupina rodičů učitele pro své děti. Oboje ale vyžaduje nějaký standard finančního zázemí a zatím také splnění mnoha dalších podmínek. Není to pro každého a určitě by po této možnosti každý nesáhl.

Nejlevnější hlídání nebo násobná investice?

Ukazuje se totiž, že školu jako instituci zásadně potřebujeme. I kdyby narostl počet doma vyučovaných dětí, v budoucnosti, do jaké dokážeme dohlédnout, nebude hrozit, že by školy neměly své klienty. Už jenom proto, že většina rodičů musí chodit do práce a na domácího učitele jednoduše finance nemají. Učitelé se potom někdy cítí jako levná hlídací služba, a tak trochu jí skutečně jsou. Tady bychom si ale měli jako společnost uvědomit ekonomický benefit, který nám učitelé poskytují – dovolují nám vydělávat peníze, dovolují větší rozmach ekonomických aktivit. Jednoduše, více lidí v produktivním věku je ekonomicky aktivních – anglicky psaný článek na toto téma si můžete přečíst zde. Učitelé jsou nezbytnou součástí naší ekonomické struktury. I proto bychom si měli svých učitelů vážit a neupírat jim slušné platy. Současná krize to ukazuje docela hezky. Leckdo může pracovat z domu, je to výhoda moderní doby a digitálních technologií, ale leckdo do práce stále chodí a ti opravdu se školou bojují, mají-li víc dětí, tak doslova padají na hubu. Někteří o práci dočasně přišli, někteří ji mají, ale nesmí do ní docházet a dostávají jen částečný plat, ale to vše je neudržitelné na delší dobu. Takže ano, učitelé jsou ekonomicky produktivní hned třikrát. Vychovávají další ekonomickou sílu, sami do ekonomiky investují a navíc umožňují se na ekonomice podílet dalším lidem.

Možná bychom se mohli zamýšlet i nad dalšími jevy, které se teď vynořily více na povrch a dávat mnohde za pravdu Bobu Krtousovi nebo Tomáši Feřtkovi. Jen ještě jednu věc zmíním – školství je hned po informacích z oblasti zdravotnictví a zdraví aktuálně nejviditelnější a nejčastější téma všech médií. Týká se až na zanedbatelné výjimky všech. Je to zásadní téma. A mělo by se u nás konečně stát opravdovou prioritou. Co nejdříve, jak jen to bude možné.

Moc nám všem přeji pevné zdraví i to, abychom se naučili žít v novém světě a aby nás stihlo co nejméně negativních dopadů.