Dlouhodobé plány se ZŠ Botanická

Nedlouho po začátku druhého pololetí se rodiče ZŠ Botanická dozvěděli, že se jejich škola bude rušit. O předběžně dostupných informacích jsme informovaly v minulém článku. Ve středu 19. února proběhlo na úřadu MČ Královo Pole setkání zastupitelů s občany, kde se důvody a důsledky změny projednávaly.

ZŠ Botanická je malá, téměř rodinná škola se 147 žáky, která sdílí prostor budovy se sportovním gymnáziem. Vedení školy se podařilo vytvořit vzdělávací prostor, kam své děti dávají rodiče i z jiných městských částí – a to je nyní jeden z argumentů, proč nemá úřad zájem na jejím zachování. Dvě třetiny žáků jezdí z jiných částí Brna, než je Královo Pole.

Cílem úřadu je činnost školy postupně utlumit. To znamená papírově sloučit školu se ZŠ Staňkova, díky tomu nemuset vypsat zápis do 1. třídy, současné žáky nechat dochodit. Sportovní gymnázium Ludvíka Daňka, které prostory akutně potřebuje, souhlasilo s postupným uvolňováním tříd. Jakým způsobem budou pokryty úvazky učitelů, pro které je ve školách v Králově Poli dle slov radnice využití, není po setkání jasné. Na otázku sjednocování školního vzdělávacího programu (ŠVP) se od zastupitelů vyskytly protichůdné odpovědi, nicméně na tyto má dle zastupitelů odpovědět nová ředitelka ZŠ Staňkova na setkání v prostorách školy na Botanické v úterý 25. 2. 2020.

Výhledově, tedy do osmi let, se ZŠ Botanická zruší. Ve stejném časovém horizontu má vzniknout nová škola v místech nové výstavby na Kociánce, kde je očekávána poptávka po základní škole. MČ Královo Pole si nechává vypracovat studii, kam nejlépe školu umístit.

Papírově je tedy vše v pořádku. Počet královopolských žáků z původní školy se snadno přesune jinam, pro učitele úvazky jsou, co na tom, že na různých školách, třídní kolektiv se trhat nebude, tak je jedno, co bude s nějakým ŠVP. Až zanikne, otevřeme jinde novou. Vůle zachovat vyhledávanou školu, zdá se, není, škola jako škola.

Skutečně? Co můžeme, a co chceme udělat, aby se základní vzdělání nezměnilo jen na kupecké počty? 

Slučování dvou odlišných brněnských škol

Dvě fungujicí školy. Dva diametrálně odlišné programy. Jak je sloučit dohromady? A hlavně proč? Má-li ke sloučení nějakých škol (nebo i jiných institucí) dojít, měly by s tím souhlasit. Bez toho je totiž vždy zásadně ohrožené fungování. V tomto případě to na oboustranný souhlas nevypadá. Pokud je argumentem ke sloučení fakt, že se budova jedné ze škol má někomu třetímu vracet, jsou zde zarážející dvě věci. Za prvé se o takové „hrozbě“ muselo vědět mnohem dřív a možná se s ní i počítalo, nicméně asi jen v některých kruzích a nikoliv ve všech, kterých se se tato změna bezprostředně týká a druhá věc je snad ještě zásadnější. Pokud úřady věděly, že taková situace zřejmě nastane, měly podniknout kroky k nalezení náhradního řešení pro fungovaní školy – nejen na papíře! Akt sloučení tak vypadá jako nejjednodušší řešení provedené od stolu. Ale specifika vzdělávacích praxí a praktický chod rozdílných škol jakoby byly přehlížené. Nepodstatné. Skoro se chce říct, vždyť o co jde? Základní škola je přece jenom základní škola, v čem by měl být problém, v čem by měl být rozdíl…?

Uvidíme, jak se bude situace v tomto konkrétním případě vyvíjet a jaké budou další informace. A dodejme, že je v zájmu kraje i města, aby nabízely pestrou a diferencovanou nabídku základních, ale i středních škol. Nejjednodušší a úřednická řešení k takovému stavu většinou nijak nepřispívají. V tomto smyslu je důležité přemýšlet i při tvorbě koncepčních vzdělávacích dokumentů JMK. Tabulky a statistiky totiž nikdy neobsahují všechny informace. A často ani ty nejdůležitější.
https://magazin.cz/…/12460-nepochopitelne-slucovani-dvou-br…
Rozhořčení rodiče i zmatení učitelé strachující se o budoucnost svoji i celé školy. Kdo stojí za absurdním návrhem sloučit dvě zcela odlišné brněnské školy s rozdílným školním vzdělávacím programem (ŠVP)?

Geometrie v rovině bez pravítka a kružítka

Přímka, úsečka, pravý úhel, tupý uhel, kruh, kružnice, výseč… je jen část pojmů, obvykle probíraných v 8. třídě, a pak znovu na střední škole. V naší lekci se s nimi seznámíme, nebo je upřesníme, a to bez použití pravítka, kružítka, po většinu doby i bez papíru a tužky.

Lekce je určena především pro studenty druhého stupně ZŠ, studenty středních škol, zajímavá bude i pro děti z prvního stupně. Vítán je kdokoliv, kdo se chce o tématu něco dozvědět, nebo zjistit, jak je možné téma představit mimo školní třídu.

Lekce se koná za každého počasí.

  • Lektor: Zuzana Čížková
  • Typ: Trenažér
  • Pro koho: 11+, ale i mladší
  • Datum: 6. dubna 2020, od 15 hodin, konec cca v 17h
  • Místo: park Lužánky
  • Cena: ZDARMA

V případě zájmu můžeme zajistit hlídání mladších dětí – prosím, ozvěte se dostatečně dopředu.

Světlo na konci tunelu

Nevím, jestli to je obdobím roku, mým naladěním, nebo špatnou volbou literatury, ale z knihy Andrease Webera jsem moc dobrý pocit neměla. A to přes jeho pozitivní závěr – a z něj pramenící název článku.

Kniha Víc bláta! Děti potřebují přírodu se věnuje potřebě dětí být v kontaktu s přírodou, se živými tvory a s nimi samými. Děti – autor má na mysli děti od narození po přibližně první stupeň základní školy – jsou pudově lákány prozkoumávat cokoliv, co se kolem nich mihne, cokoliv, z čeho čiší živost.

Při čtení o dětech, které znají jen virtuální realitu, kterým není dovolen volný pohyb venku, protože může být nebezpečný, se mi vybavil svět popsaný v některých sci-fi knihách: přírodní rezervace sice existují, ale je do nich vstup povolen pouze vybraným vědcům, většina lidí žije ve sterilním prostředí uzavřeného velkoměsta, a cokoliv mezi těmito dvěma póly je pouhou opuštěnou pustinou. Má Weber pravdu a svým přístupem tam směřujeme?

U malých dětí jsou překážkou při zkoumání rodiče. Kolik z vás – tedy spíše z nás – se při procházce s malým batoletem zastaví a zkoumá nejbližší kaluž, stéblo trávy, žížalu nebo mravence? Nevím, jak vy, ale já většinou popoháním, protože chci stihnout něco “důležitého” – nějakou krabici (autobus), a tou dojet do další krabice (obchod, knihovna, dětská herna…), kde má mé dítě při troše štěstí něco umělého na hraní. Místo hry pak chce něco koupit – vždyť přeci u mne vidí, že to je to důležité pro život! Opravdu? Právě s tímto Weber polemizuje.

Jaké jsou důsledky zavírání dětí od mala do krabic, organizování jejich volného času, znemožnění kontaktu se zvířaty a přírodou obecně? Třeba to, že si k ní jako děti nevytvoří vztah. K čemu nemáme vztah, to nemáme důvod chránit. Weber se obává, a já s ním, že v příštích letech nebudou  mít ekologické výzvy dopad. Že ve vládách budou sedět lidé, kteří se přírody dokonce bojí, nechápou ji, a berou ji pouze jako něco, co můžeme vydrancovat, byť taková slova nepoužívají. Dalším závažným důsledkem je neschopnost vnímat vlastní duševní pochody, protože v útlém dětství, kdy se buduje pochopení vlastního já odlišením od okolního světa, je rodiči a vychovateli znevažován dětský svět plný zvířat a fantazie.

Ve školním věku usadíme děti do lavic, zavřených ve školních budovách, které jsou budovány pro zkoumání mrtvé vědy a sdělování holých faktů, zbavených emocionální zátěže. Budovy jsou sterilní, aby bylo zamezeno vzniku možných úrazů a nebezpečí se zmenšilo na minimum.

Inovativní směry se snaží předání látky oživit přidáním barev, pomůcek, nanejvýš zapojením emocí pro zapamatování faktů. Kde je to setkání se životem? Weber tak, slušně řečeno a studiemi podloženo, hází všechny přístupy na jednu hromadu hnoje, která vznikla z historických psychologických výzkumů, které ovšem zcela ignorovaly děti.

Naštěstí pro čtenáře nekončí kniha takto chmurně. Poslední kapitola se věnuje tomu, co stačí nechat děti dělat, aby se opět mohly stát samy sebou – hrát si a milovat. V závěru navrhuje možnosti nalezení přírody ve víru velkoměsta, které přes veškeré naše snahy stále není sterilní – příroda si své cestičky našla a najde i tam, stačí ji nechat vejít do našich srdcí.

Úplný závěr je pak věnován praktickým tipům pro rodiče, vychovatele a učitele. Hlavním bodem, který jsem si odnesla já, je nebát se nechat děti zkoumat, hrát si, zastavit se. Třeba nestihneme naplánovaný nákup, nebo trochu zmokneme, ale za to ponoření do dětského světa miniaturního kosmu to stojí.

Andreas Weber je německý biolog, filozof a novinář. Kniha je protkána odkazy na odborné studie pocházejících z Evropy a USA. Pro nás může být zajímavé, že v dobrém světle zmiňuje myšlenky Václava Havla.