Jak to spolu souvisí? Denise Linke je jedenatřicetiletá žena, shodou okolností novinářka, další shodou okolností německá a že je “asperger” se dozvěděla taky shodou okolností někdy ve svých dvaceti a něco v dost zaneřáděném pokoji studentkého bydlení v L.A. Že ještě snad zásadněji se na jejím poněkud neortodoxním způsobu života podílí především její opravdu silný ADHD se dozvěděla ještě později, před nějakými šesti lety.
A proč o tom psát na webu, který se věnuje vzdělávání se a učení? Důvodem je její kniha Dost dobře nenormální : Můj báječný život s autismem a ADHD (a především jedné její kapitole, ale knížka stojí za přečtení celá). Denise zde popisuje svůj život, vzdělávání, zvláštnosti i “nenormálnost” a problémy i úžasné zážitky, které jí její, dnes už diagnózy, dopřávají.
Jednu z kapitol věnovala inkluzi. Po poměrně drsném teroru, který zažívala ve stále hutnější podobě, jak procházela školním systémem v Německu, se dostala na školu, která dokázala integrovat děti s všemožnými znevýhodněnými a přesto byla součástí běžné školy. “Rovnocennost neznamená házet všechny do jednoho pytle. […] Znamená to, že každý dostává stejné šance. A naše škola se v souladu s tím snažila výjimečně dobrým žákům, výjimečně špatným žákům i průměrným poskytnout všechny možnosti, které právě potřebovali.”
Ve třídách byly děti s fyzickým i psychickým postižením i bez něj, ale v malých kolektivech. Přestávky zde byly podle potřeby a nehrozilo žádné pravidelné zvonění na konci výuky. Existovaly vždy tři skupiny na hlavní předměty, které se lišily podle obtížnosti a byly prostupné oběma směry. Ve svém volnu pak učitelé pořádali ještě kurzy prakticky individuální povahy. Ve škole fungovali žákovští ombudsmani, kteří urovnávali konflikty mezi žáky, ale samozřejmě tam byly po celou dobu přítomné i sociální pedagožky. Žáci měli k dispozici hernu, zdi zdobily práce žáků, ve škole mohli mít žáci v chovatelské stanici zvířátko, když ho nemohli mít doma. Pomocnými silami na školních pozemcích byli/y žena s poruchou růstu a transexuál. “Zkrátka inkluze v praxi. A úspěšná. Nikde žádný chaos. Nic se nehroutilo. Až na světonázor lecjakého skeptika.”
Autorka otevírá poměrně palčivé téma, a nejen u nás, jak z textu vyplývá. Sama sice patří mezi výrazně inteligentní osoby, ale ve škole jí bylo dlouho a vytrvale dokazováno, že je nesmírně hloupá, neschopná, líná… a čím víc tomu věřila, tím horší byl její školní prospěch. Než se dostala na výše popsanou školu.
“Když jsem při tělocviku kvůli své typické autistické neobratnosti zakopla o vlastní nohy a ze strachu utekla před míčem, nemusela jsem hrát dál. Místo toho mě nechali naučit se pravidla a počítat body.” Upřímně – kolik z nás by podobný přístup třeba zrovna v hodinách tělocviku uvítalo? Nebo chemie. Nebo dějepisu? Jsou ti jiní opravdu tak jiní nebo jen jejich neschopnost se přizpůsobit (skoro ji vidím jako výhodu) výrazněji ukazují to, co by mělo být evidentní i u “normálních” dětí – že totiž by se měly rozpoznat jejich individuální nedostatky a silné stránky a podle toho jim průběh vzdělávání přizpůsobit? Protože jinak se vlastně stále snažíme modelovat z našich dětí podobné, ideálně dokonce stejné, čtverečky. A přitom jsme každý jiný, každý s jiným potenciálem, kterým můžeme naší společnosti pomáhat a být přínosní. V současné době přeci nepotřebujeme už totožně vzdělanou masu.
“Měli bychom ale zkrátka v každém podporovat to, co umí a co ho těší. Je úplně jedno, jestli jde o pečení nebo astrofyziku nebo o filozofii.” Navíc je to pro stát levnější řešení. Větší počet žáků má šanci najít svoje silné stránky a uplatnit se později na trhu práce i mimo např. chráněné dílny nebo prostou sociální podporu.
Vtipné je, že ta škola, kterou Linke popisuje, nebyla nijak speciálně financovaná. V podstatě šlo o budovu před demolicí, později prý byla skutečně stržena a vedle postavena konečně pořádně vybavená moderní budova. Ale i před tím to šlo. Ani v Německu nejsou takové školy běžný standard. A co asi nebude u nás určitě jinak než u našich sousedů, je problém s odborníky na diagnostikování ADHD a různých forem autismu. Podle autorky je jich v Německu ani ne 70 a ne všichni z nich jsou specialisté na oba tyto problémy, které nejenže jsou si v projevech podobné, ale často se dokonce vyskytují společně. Navíc ne všichni pracují s dětmi nebo naopak s dospělými. Je obtížné se k nějakému z nich dostat. Číslo lidí, kteří se svou diagnózu dozví v dospělosti nebo vůbec, je vysoké. A přitom to muže často pomoci jim i okolí pochopit, co stojí za jejich zvláštnostmi a jak s nimi pracovat a i z nich pozitivně těžit. Zvlášť jde-li právě o lehčí formy. “Když se dětem neřekne, že něco nedokážou, nevědí, že to nedokážou.”
Je pro mne nesmírně zajímavé číst tuhle velmi příjemně a vlastně vtipně napsanou knihu a trochu víc chápat, jak funguje člověk s mírným aspergerem a těžkým ADHD. Co se mne neskutečně niterně dotýká je to, jak tahle mladá žena, která hlavně díky trpělivému rodinnému zázemí a štěstí na jednu školu, vystudovala VŠ, našla své místo ve společnosti a navíc se aktivně podílí na šíření povědomí o autismu a ADHD, jak tahle mladá žena opravdově, úplně čistě a niterně umí lidi nesrovnávat a neposuzovat. Opravdu nedělá rozdíly. Nepotřebuje to. Její mozek to nepotřebuje a ona nechápe, proč by ty rozdíly měla dělat. Chce žít, chce být respektována a nedělá jí problém tohle nabídnout ostatním.
Než uzavřu posledním citátem ze zmíněné knihy, poprosím vás, abyste si představili, že následující dvě věty mluví o naprosto běžné třídě na naprosto běžné základní nebo střední škole.
“Když se vyučování zorganizuje tak, aby se všem žákům dostávalo stejné pozornosti, dobří se zlepšují, špatní se nezhoršují a průměrní mají šanci přiblížit se dobrým. Co je k tomu potřeba: vyškolení učitelé, malé třídy, nadšení a překonání strachu z odlišnosti žáků.”