V posledních dnech mne různé okolnosti donutily vytáhnout z knihovničky knihu, kterou jsem četla před asi čtyřmi roky. Těmi okolnostmi jsou hlavně zapeklitá politická situace v naší zemi a také velmi živé debaty na téma školství a vzdělávání, které probíhají snad všude – od dětského hřiště po novinové zprávy, od zpravodajských serverů po profesní fóra a snad akorát ti špačci na třešni pod okny na to všechno nemají nějaký názor. A ta kniha, kterou jsem vytáhla, se jmenuje Výchova bez poražených – bestseller psychologa Thomase Gordona, nominovaného na Nobelovu cen za mír.
Kážeme vodu a pijeme víno?
Pro pořádek dodám, že existuje také kniha Škola bez poražených, ale tuto publikaci zatím nevlastním. Nicméně i ta určená především pro rodiče obsahuje myšlenky, které jsem si chtěla připomenout. Ve dvanácté kapitole autor pracuje s tezí, se kterou se prý často potkává, že totiž skupina (rodina například) nemůže rozhodnout, že je to vždycky jeden ze skupiny, kdo nakonec rozhodnutí učiní. Gordon poukazuje na těžko vyvratitelný fakt, že většina dospělých ve skutečnosti neměla a nemívá možnost zažít skutečné rozhodování skupiny, nemají zkušenost se základním demokratickým postupem, neví, jak se ve skupině řeší konflikty, problémy, nedovedou si ani představit, že je lze demokraticky řešit a postrádají i ochotu to zkusit, protože této možnosti přirozeně nedůvěřují. Když si to promyslíme do důsledků, potom tato zkušenost chybí pravděpodobně i nejvyšším českým, ale dost možná i světovým politikům. “Důsledky jsou děsivé, vidíme-li, jak často se volá po nutnosti vychovávat z dětí zodpovědné občany.”
Toto volání se neozývá jen v US, je zakotvené ve většině základních školských dokumentů i legislativ zemí, které svůj režim považují za demokratický. U nás je i často opakovanou součástí RVP a výchovy k občanství a podobných bohulibých projektů. Opravdu si myslím, že jsou na místě. Jen si nejsem jistá, jak dalece se daří je naplňovat a jaký dosah vlastně mají. Z žáků základních škol vyrostou studenti a mnozí z nich už na střední škole půjdou k volbám. A potom ještě mnohokrát v životě půjdou volit a podílet se na této vysoké hře demokracie, kde jsou leckdy sázky hodně vysoko a výsledky mají dlouhodobý dopad.
Thomas Gordon pořádal kurzy pro rodiče, učil je takové komunikaci, která pomáhá řešit konflikty a to ideálně tak, aby byly všechny strany spokojené. Podobných konceptů dnes najdeme více, většinou pod hlavičkou respektujícího přístupu a své uplatnění nachází nejen v běžném životě, ale jsou oblíbené i ve světě byznysu. Gordonovy metody a postupy se používají v rodinách, ve školách i firmách. Úspěšně, to se sluší dodat. U nás také najdeme školy, které buď právě z Gordona nebo jiných, koncepčně příbuzných přístupů, čerpají. To je také třeba říci. Ale je jich pořád zatraceně málo. To se ukazuje právě v debatách, které v současné době můžeme číst či poslouchat všude kolem nás.
Žádný učený z nebe nespadl
To je přece povzbuzující rčení, že? Neznamená nic jiného, než že nové věci je třeba se učit. Zkoušet je, pořád a znovu, dokud to nezvládneme. K tomu, abychom začali něco zkoušet, chtít se vytrvale učit, potřebujeme vnitřní motivaci. Takže ne papír, podle kterého něco musíme plnit a dá se to celkem plnit na oko. Ale chce to pochopení, že daná věc, dovednost či aktivita pro nás bude mít mnohé benefity, budeme-li se jí věnovat opravdově. Třeba nám přinese do vztahů lepší komunikaci, méně konfliktů, rychlejší nalézání řešení, pestřejší paletu našich řešení, lepší pocit z naší vlastní práce a vůbec kvalitnější a důvěryhodnější vztahy doma, ve škole i v práci. Mluvíme-li právě o demokratických přístupech, chce to také hlavně praxi. Pokud chceme demokracii ve společnosti, chce to praktikovat a podporovat demokratické principy ve společnosti. A pokud máme demokracii učit a k ní vést mladé lidi ve školách, tak to chce praxi ve školách. Ne učit “o” (to tedy samozřejmě také můžeme), ale i učit přímo “to”. A jak toho lze ve škole dosáhnout?
Z bláta… a pak i z louže ven
Na prvním místě je to komunikace. Už jen to, že jako učitelé přijmeme žáka jako rovnocenného partnera. Je to někdo, kdo se s námi bude podílet na komunikaci, prostředí i vztazích. Můžeme pro něj být (přirozenou) autoritou, ale ne jeho velitelem.
Na druhém místě je potřeba vidět cíle, které jsou dlouhodobé. Musíme se obrnit trpělivostí. Většina žáků bude ze změny komunikace asi zmatená a nejistá, nebudou ji nejspíš znát ani z domova. Nebudou zvyklí ji používat mezi sebou. Ale mladý člověk je otevřený, pružný a navzdory zdání z výuky i chápavý. Součástí takové komunikace je i ochota věnovat čas debatám a mluvení s žáky, třeba i na úkor množství probraného učiva. Pokud žáci projeví o nějaké téma zájem, přinesou si ho z domu, z aktuálního dění nebo se na něj narazí právě při výuce – vždycky je dobré zájmu využít a ukázat skupinovou diskusi, různé postoje a třeba i to, že není jednoduché nebo možné dojít vždycky k jednoznačné odpovědi. Hlavním přínosem takového povídání je prostě to, že žákům umožníme, aby jejich hlas a myšlenky byly slyšet a byly přijaté. Musí to být ze strany učitele respektující komunikace, nemusí v ní vystupovat jako soudce nebo ten, kdo zná řešení/pravdu.Třetí věcí jsou nástroje a těch je víc. A dají se aplikovat postupně, svou vhodností se liší i podle věku dětí, možností škol atd. Poměrně známou verzí takového nástroje jsou školní parlamenty. Vede k nim náročná cesta, ale už i u nás je dobře dostupné zázemí a podpora pro takové rozhodnutí. Teoreticky existuje i oficiální verze, ale když se podíváte zblízka, je víc ukecaná a méně… proaktivní. Ony ty neziskovky totiž často dělají práci, na kterou nepružný státní aparát nemá prostě buňky. Mimoto jsou tyto organizace výsostnou součástí demokracie, protože odráží aktivitu skutečné občanské společnosti. Tedy jsou právě tou praxí, která je žádoucí. Jejich hromadné hanobení, na které nezřídka narazíte i v těch diskuzích o školství, je dalším důsledkem toho, že výchova k demokracii u nás stále existuje spíše na papíře. Mimoto se zdá, že demokratické principy ve školách jsou i jedním lákadel pro rodiče, kteří hledají pro děti jinou školu než tu, kterou sami zažili a volí často školy komunitní či soukromé. Zájem o takové školy v současné době dalece převyšuje nabídku. V tomto kontextu mohu doporučit dokument o školách natočený u nás v roce 1997, udělejte si 45 minut času a mrkněte zde.
Vlastní sebeúcta a sebeláska je základ
Začnu citátem: “Pokud rodič nemá jiný zdroj vlastní hodnoty a sebeúcty, stává se často na svých dětech závislý, což mívá za následek přehnanou úzkostlivost a přísné lpění na tom, aby se děti chovaly určitým způsobem. To bohužel často platí právě pro rodiče, jejichž život se omezil na výchovávání ‘vzorných’ dětí.” Nahraďte si prosím slovo “rodič/rodiče” za “učitel/učitelé” a slovo “děti” za slovo “žáci” a přečtěte si to ještě jednou. Málokdy zohledňovaný a řešený problém. Učitelé se u nás také necítí ve škole dobře. Nepociťují ani nějak zvlášť dlouhodobě vysoké hodnocení své profese jako poměrně prestižní. Nemají pocit, že jsou náležitě hodnoceni. Nemají často pocit, že mají ve své práci důvěru, potřebnou svobodu a podporu od nadřízených. Nemají prostor a prostředky se dále vzdělávat. Jejich chyby jsou vnímané stejně tragicky, jako chyby žáků, nemají často ani důvěru k sobě navzájem, aby se vzájemně učili a ve své profesi obohacovali. Je to leckde tvrdě konkurenční prostředí, ač to nebývá navenek vidět. Není zde nijaká snaha v podporovat osobnostní růst a kvality učitelů. A tak svou hodnotu staví na “kvalitě” výsledku. Ta kvalita bývá daná nějakou obecnou představou, normou, standardem… měřitelným ideálně v číslech. Jenže mluvíme o dětech! “Lidé s vysokou mírou sebeúcty, která je založena na pevných základech vlastních nezávislých úspěchů, mnohem snáze přijímají své děti i jejich chování.” Jak umožnit učitelům, aby takovou vysokou míru sebeúcty získali? O tomhle problému u nás mnoho nepřemýšlíme.
Děti se nesetkávají jen s učiteli, ale také s prarodiči, vedoucími různých oddílů a volnočasových aktivit. I tady je prostor pro zlepšení. “Rodiče se musí zvednout a bojovat, aby chránili práva svých dětí, kdykoliv jsou ohroženy lidmi, kteří mají za to, že děti si taková práva nezaslouží. Rodiče také monou obhajovat a podporovat programy, které nabízejí nové nápady a metody, jak reformovat školství.” Dále Gordon nabízí konkrétněji, kde lze takové reformy prosazovat. To by bylo na jiný článek. Ale chci zde ukázat další citlivý bod naší křehké demokracie. Rodiče by měli (a už se to pomaličku snad začíná dít) usilovat o změnu školství. Rodinám jde změna rychleji, jsou to menší jednotky, nejsou tak zajeté v systému a také se mu méně zodpovídají. Ale je mnoho rodičů, kteří o změny nestojí, vidí v nich komplikaci nebo jim nerozumí. A proto si myslím, že tím hybatelem změn musí být nakonec i školy samy. A to znamená učitelé, ředitelé a žáci společně.
Starý pes a nové kousky
Gordon na starého psa naráží v závěrečné části knihy. Jde o to, že nový přístup k problematice často znamená, že musíme změnit něco my sami na sobě. Než se budeme pokoušet změnit dítě, měli bychom napřed zkusit změnit sebe. “Rodičovství se v naší společnosti považuje spíše za způsob, jak ovlivnit růst a vývoj dítěte, než růst a vývoj rodiče.” Opět si můžeme za “rodičovství” dosadit “učitelství”, bude to také fungovat. V mé sociální bublině mám převážně lidi, kterým rodičovství změnilo život nejen prakticky, ale zasáhlo je hlouběji. Donutilo je formulovat nové hodnoty, jiné hranice, proměnit kvality vztahů mezi nejbližší rodinou a příáteli, dovedlo je k sebepoznávacím a seberozvojovým praktikám, ke změnám zaměstnání, k přehodnocování životního stylu. Tohle všechno může způsobit narození jednoho nového člověka. A celá třída takových hybatelů proměn by si přece zasloužila učitele, kteří jsou vnímavý a otevření změnám, kteří jsou sami v sobě jistí a proto se nebojí odlišných názorů a postojů, kteří se těší na debaty a řešení problémů, protože ví, že je mohou posunout a obohatit. Kteří se nebojí toho, že budou možná donuceni některé své postoje znovu přehodnotit nebo úplně změnit. Kteří se budou vyvíjet spolu s žáky a svým oborem. Život je změna, ten není statický. A demokracie je křehká a její principy neleží na povrchu a ve faktech, ale hluboko a v činech.