Nevím, jestli to je obdobím roku, mým naladěním, nebo špatnou volbou literatury, ale z knihy Andrease Webera jsem moc dobrý pocit neměla. A to přes jeho pozitivní závěr – a z něj pramenící název článku.
Kniha Víc bláta! Děti potřebují přírodu se věnuje potřebě dětí být v kontaktu s přírodou, se živými tvory a s nimi samými. Děti – autor má na mysli děti od narození po přibližně první stupeň základní školy – jsou pudově lákány prozkoumávat cokoliv, co se kolem nich mihne, cokoliv, z čeho čiší živost.
Při čtení o dětech, které znají jen virtuální realitu, kterým není dovolen volný pohyb venku, protože může být nebezpečný, se mi vybavil svět popsaný v některých sci-fi knihách: přírodní rezervace sice existují, ale je do nich vstup povolen pouze vybraným vědcům, většina lidí žije ve sterilním prostředí uzavřeného velkoměsta, a cokoliv mezi těmito dvěma póly je pouhou opuštěnou pustinou. Má Weber pravdu a svým přístupem tam směřujeme?
U malých dětí jsou překážkou při zkoumání rodiče. Kolik z vás – tedy spíše z nás – se při procházce s malým batoletem zastaví a zkoumá nejbližší kaluž, stéblo trávy, žížalu nebo mravence? Nevím, jak vy, ale já většinou popoháním, protože chci stihnout něco “důležitého” – nějakou krabici (autobus), a tou dojet do další krabice (obchod, knihovna, dětská herna…), kde má mé dítě při troše štěstí něco umělého na hraní. Místo hry pak chce něco koupit – vždyť přeci u mne vidí, že to je to důležité pro život! Opravdu? Právě s tímto Weber polemizuje.
Jaké jsou důsledky zavírání dětí od mala do krabic, organizování jejich volného času, znemožnění kontaktu se zvířaty a přírodou obecně? Třeba to, že si k ní jako děti nevytvoří vztah. K čemu nemáme vztah, to nemáme důvod chránit. Weber se obává, a já s ním, že v příštích letech nebudou mít ekologické výzvy dopad. Že ve vládách budou sedět lidé, kteří se přírody dokonce bojí, nechápou ji, a berou ji pouze jako něco, co můžeme vydrancovat, byť taková slova nepoužívají. Dalším závažným důsledkem je neschopnost vnímat vlastní duševní pochody, protože v útlém dětství, kdy se buduje pochopení vlastního já odlišením od okolního světa, je rodiči a vychovateli znevažován dětský svět plný zvířat a fantazie.
Ve školním věku usadíme děti do lavic, zavřených ve školních budovách, které jsou budovány pro zkoumání mrtvé vědy a sdělování holých faktů, zbavených emocionální zátěže. Budovy jsou sterilní, aby bylo zamezeno vzniku možných úrazů a nebezpečí se zmenšilo na minimum.
Inovativní směry se snaží předání látky oživit přidáním barev, pomůcek, nanejvýš zapojením emocí pro zapamatování faktů. Kde je to setkání se životem? Weber tak, slušně řečeno a studiemi podloženo, hází všechny přístupy na jednu hromadu hnoje, která vznikla z historických psychologických výzkumů, které ovšem zcela ignorovaly děti.
Naštěstí pro čtenáře nekončí kniha takto chmurně. Poslední kapitola se věnuje tomu, co stačí nechat děti dělat, aby se opět mohly stát samy sebou – hrát si a milovat. V závěru navrhuje možnosti nalezení přírody ve víru velkoměsta, které přes veškeré naše snahy stále není sterilní – příroda si své cestičky našla a najde i tam, stačí ji nechat vejít do našich srdcí.
Úplný závěr je pak věnován praktickým tipům pro rodiče, vychovatele a učitele. Hlavním bodem, který jsem si odnesla já, je nebát se nechat děti zkoumat, hrát si, zastavit se. Třeba nestihneme naplánovaný nákup, nebo trochu zmokneme, ale za to ponoření do dětského světa miniaturního kosmu to stojí.
Andreas Weber je německý biolog, filozof a novinář. Kniha je protkána odkazy na odborné studie pocházejících z Evropy a USA. Pro nás může být zajímavé, že v dobrém světle zmiňuje myšlenky Václava Havla.